ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1312.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1312/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalované D. S., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp.zn. 13 C 254/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2003, č.j. 39 Co 119/2003-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2003, č.j. 39 Co 119/2003-79 se zrušuje, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.8.2000 se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon, kterým se Čestmír Vašák v průběhu dědického řízení po zemřelé A. V., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp.zn. D 234/1996, vzdal svého nároku na spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné šestiny na nemovitostech, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území Z., na LV 1828, jako dům čp. 2064 se st. p. č. 792 o výměře 86 m2 a pozemkové parcely č. 793 – zahrada o výměře 247 m2, č. 813 – zahrada o výměře 334 m2, ve prospěch žalované, je vůči žalobkyni právně neúčinný. Uvedla, že Č. V. dluží žalobkyni 670.000,- Kč s příslušenstvím. Vzdáním se dědického nároku
na spoluvlastnický podíl jedné ideální šestiny označených nemovitostí ve prospěch žalované, osoby blízké, dlužník zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Se zřetelem k okolnostem považovala za splněné podmínky pro určení označeného právního úkonu právně neúčinným vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14.10.2002, č.j.
13 C 254/2000-48 zamítl žalobu ve výše uvedeném znění, tedy s návrhem na určení, že právní úkon, kterým se dlužník Č. V. v průběhu dědického řízení po zemřelé A. V., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.zn. D 234/1996, vzdal svého nároku na spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné šestiny označených nemovitostí, je vůči žalobkyni právně neúčinný. K odůvodnění zamítavého výroku rozsudku ve věci zejména uvedl, že mezi žalovanou a dlužníkem, bratrem žalované, došlo k realizaci právního úkonu, kterému by bylo možno odporovat ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. V označeném dědickém řízení uzavřeli dohodu dědiců v níž byl dědický podíl dlužníka Č. V. v rozsahu ideální jedné šestiny označených nemovitostí vypořádán částkou 200.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala dlužníku zaplatit. Výsledky dokazování však podle obvodního soudu neopravňují závěr, že dlužník uzavřel tuto dohodu v úmyslu zkrátit věřitele a že žalovaná musela předpokládaný úmysl dlužníka při náležité pečlivosti poznat. Žalovaná nebyla s dlužníkem v kontaktu, o jeho obchodních aktivitách a dluzích nevěděla, o exekučním řízení vedeném proti dlužníku se sice dozvěděla v roce 1996, z této informace ale nemohla dovodit úmysl dlužníka zkrátit dohodou dědiců žalobkyni v uspokojení její vymahatelné pohledávky. Sama měla zájem získat nemovitosti do vlastnictví, neboť v nemovitosti s manželem a matkou bydleli a investovali do ní. Důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl však byla i skutečnost, že odpůrčí žalobou byl napaden právní úkon, kterým se dlužník Č. V. vzdal svého nároku
na spoluvlastnický podíl na označených nemovitostech, ale takový právní úkon nebyl podle závěru soudu prvního stupně dlužníkem vůči žalované učiněn.
Po odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.9.2003, č.j. 39 Co 119/2003-79 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že dohoda o vypořádání dědictví uzavřena mezi Č. V. a žalovanou ohledně ideální jedné šestiny nemovitostí, a to domu č.p. 2064 se stavební parcelou č. 792, pozemků č. parc. 793 a č. parc. 813, zapsaných v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu P., kat. úz. Z., na LV
č. 1828, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.3.1998 č.j. 27 D 234/96-42 je vůči žalobkyni právně neúčinná. Při rozhodování vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které shledal správnými, po právní stránce však věc posoudil odlišně. Uvedl, že žalovaná je sestrou dlužníka Č. V. a dohoda
o vypořádání dědictví ohledně ideální jedné šestiny předmětných nemovitostí, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.3.1998, č.j. 27 D 234/96-42, představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaná by se tak mohla odpůrčí žalobě bránit, jen kdyby v řízení tvrdila a prokázala, že úmysl Č. V. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti uznat. Podle názoru odvolacího soudu však žalovaná neprokázala, že by úmysl svého bratra zkrátit věřitele uzavřením dědické dohody s ní ohledně ideální jedné šestiny nemovitostí nemohla i při náležité pečlivosti poznat. To již ze své předchozí vědomosti o probíhajícím výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu Č. V. na nemovitostech v rozsahu ideální jedné třetiny, o jehož koupi měla sama zájem, při existenci její pohledávky za bratrem ve výši 480.000,- Kč a jejího manžela ve výši 135.000,- Kč jakož i vědomosti o dluhu Č. V. vůči žalobkyni ve výši 670.000,- Kč a na příslušenství, který se za něho snažil zaplatit. Námitkou, že soud prvního stupně nevedl žalobkyni k opravení nebo doplnění žaloby
ve smyslu ust. §43 odst. 1 o.s.ř. a neposkytl ji poučení podle ust. §5 o.s.ř. se blíže nezabýval.
Žalovaná, zastoupená advokátkou podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání. Jako dovolací důvod uplatnila, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). K dovolacímu důvodu uvedenému na prvém místě (dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) uvedla, že odvolací soud nerozhodoval o žalobě ve znění, v jakém byla žaloba podána, ale v rozporu v ust. §153 odst. 2 o.s.ř. ji sám pozměnil, ačkoli nešlo o případ, kdy občanský soudní řád soudu umožňuje překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více než se domáhají. V té souvislosti odkázal na R 21/64, podle niž může soud rozhodovat kladně nebo záporně o návrhu účastníků, ale jejich návrhy nemůže měnit nebo opravovat. Odvolacímu soudu vytkla, že neuvedl, čím byl úmysl dlužníka zkrátit věřitelku v uspokojení její vymahatelné pohledávky prokázán a jakým způsobem měla žalovaná tento úmysl rozpoznat. Namítá, že o způsobu vypořádání dědictví se s Č. V. dohodli ještě před tím, než byl soudem nařízen výkon rozhodnutí na dlužníkův existující spoluvlastnický podíl na nemovitostech; námitky proti závěru odvolacího soudu o důvodnosti žaloby podle ust. §42a odst. 2 obč. zák. obsáhle odůvodnila se závěrem, že z důkazů provedených v řízení soudu prvního stupně nelze dovodit úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni v dědickém řízení, ani vědomost žalované
o takovém úmyslu, jehož existence nebyla ani prokázána. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud po konstatování, že včasné dovolání žalované je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a že splňuje požadavky §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř. a je podáno ze způsobilých dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm a/, b/, odst. 3 o.s.ř.) přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř.
Odpůrčí žaloba podle ust. §42a obč. zák. je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku (srov. Rozsudek NS ČR ze dne 7.12.1999 sp.zn. 31 Co 1178/99). Smyslem této žaloby je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči žalujícím věřiteli právně neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Bylo-li žalobě vyhověno, je rozhodnutí soudu podkladem k tomu, že se věřitel může
na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Odporovatelným je právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech
za podmínek uvedených v ust. §42 odst. 2 obč. zák.
Žaloba jako dispozitivní úkon účastníka vede k zahájení řízení (§79 odst. 1 o.s.ř.). Kromě obecných náležitostí podání ve smyslu ust. §42 odst. 4 o.s.ř. musí obsahovat další náležitosti uvedené v ust. §79 odst. 1 o.s.ř., mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z něj patrno, čeho se žalobce domáhá. Požadavek na úpravu práv a povinností, o nichž má soud v řízení rozhodnout, žalobce vyjadřuje žalobní žádostí (petitem); jí se individualizuje žaloba a práva a povinnosti, o nichž má soud rozhodnout, se vymezují. Musí být proto jasná a určitá.
Z povahy odpůrčí žaloby ve smyslu ust. §42a obč. zák. vyplývá jako základní požadavek jasné a určité označení odporovaného právního úkonu v petitu žaloby. Případný jeho nedostatek lze odstranit postupem podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. (§5 o.s.ř.). Obsah vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě nepostačuje; nejedná se o právní posouzení skutků na jehož podkladě by soud přiznal žalobci požadované plnění, ale
o určení právní neúčinnosti dlužníkova konkrétního právního úkonu rozhodnutím soudu, s důsledky pro postavení věřitele v řízení o výkon rozhodnutí, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem z majetku dlužníka ušly.
Žalobní žádost obsažená v žalobě došlé na soud prvního stupně dne 2.8.2000 je nejasná a neurčitá, s absencí konkrétního označení odporovaného právního úkonu, včetně data jeho uzavření. K odstranění tohoto nedostatku nebyla žalobkyně soudem vyzvána, ani postupem podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. vedena. Odvolací soud bez procesní součinnosti se žalobkyní ohledně upřesnění žalobní žádosti rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že odpůrčí žalobě vyhověl, ale ve vztahu k jinému právnímu úkonu, než o něm rozhodl soud prvního stupně na podkladě původní žalobní žádosti. Tento postup odvolací soud z hlediska ust. občanského soudního řádu nijak neodůvodnil; jednal v rozporu s ust. §153 odst. 2 o.s.ř. (§211 o.s.ř.), zakazujícímu soudu přiznat žalobci něco jiného než požadoval. Soud není vázán žalobní žádostí co do její formulace, může ji upravit a upravené znění pojmout do rozsudečného výroku, je jí ale vázán co do požadavku vyplývajícího z hmotného práva jak tomu je v posuzované věci.
Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl
na podkladě žaloby s nedostatečně určitou žalobní žádostí, že odvolací soud ve zjevné snaze tento nedostatek odstranit postupoval způsobem, který nemá oporu v ustanovení občanského soudního řádu, je vadný a mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Rozsudek odvolacího soudu proto podle ust.
§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.) aniž napadené rozhodnutí odvolacího soudu posuzoval z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů. O věci bude dále jednat odvolací soud, který přihlédne ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho co uvedli účastníci (§243d odst. 1, §132 věta za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu