ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1387.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1387/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci péče o nezletilé A. M. a J. M., zastoupené Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v B. jako opatrovníkem, dětí matky MUDr. H. M., zastoupené advokátem, a otce MUDr. P. M., zastoupeného advokátem, o navrácení dětí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 14 Nc 926/2002-152, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 19 Co 349/2004-179, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7.4.2004, č.j. 14 Nc 926/2002-152, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh otce „na nařízení návratu nezl. dětí A. M. a J. M., do místa jejich obvyklého bydliště, N.,
7 S. str. 9, apt. 204, P. 1035 v Kyperské republice“ (výrok I.); rozhodl, že náklady znalečného ve výši 11.400 Kč nese „Český stát“ a jejich náhradu mu nepřiznal (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.10.2004, č.j.
19 Co 349/2004-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že „původní přemístění dětí z místa jejich trvalého bydliště bylo protiprávní“, že však „hrozí nebezpečí, že by návrat nezletilé vystavil především duševní újmě“ ve smyslu článku 13 písmeno b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů řešily „právní otázku navrácení dětí podle Haagské úmluvy v rozporu s hmotným právem“, protože „znalecký posudek spíše splňuje pouze předpoklady pro posouzení otázky, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy v rámci rozhodování o svěření dětí
do péče, nikoli však již pro posouzení důvodů dle ustanovení čl. 13 Haagské úmluvy“, protože „k vypracování znaleckého posudku došlo po dlouhodobém (více než sedmiměsíčním) odloučení dětí od jejich otce bez možnosti jakéhokoli styku
a komunikace s nimi“, protože soudy nepřipustily vypracování revizního znaleckého posudku a také proto, že soudy nepřihlédly „ke stanovisku a návrhu opatrovníka nezletilých dětí…aby návrat nezletilé J. do místa jejího obvyklého pobytu v Kyperské republice byl nařízen“ a „k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředními orgány a jinými příslušnými orgány obvyklého bydliště dětí“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání otce se vyjádřila matka, která ve vyjádření uvedla, že „soudy obou stupňů postupovaly v souladu s hmotným právem“ a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání otce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otec napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Otec v dovolání namítá, že soudy obou stupňů řešili „právní otázku navrácení dětí podle Haagské úmluvy v rozporu s hmotným právem“, protože „znalecký posudek spíše splňuje pouze předpoklady pro posouzení otázky, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy v rámci rozhodování o svěření dětí do péče, nikoli však již
pro posouzení důvodů dle ustanovení čl. 13 Haagské úmluvy“, protože „k vypracování znaleckého posudku došlo po dlouhodobém (více než sedmiměsíčním) odloučení dětí od jejich otce bez možnosti jakéhokoli styku a komunikace s nimi“, protože soudy nepřipustily vypracování revizního znaleckého posudku a také proto, že soudy nepřihlédly „ke stanovisku a návrhu opatrovníka nezletilých dětí…aby návrat nezletilé J. do místa jejího obvyklého pobytu v Kyperské republice byl nařízen“
a „k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředními orgány a jinými příslušnými orgány obvyklého bydliště dětí“.
Otec tak ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení článku 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen „Úmluva“, na soudem zjištěný skutkový stav a interpretaci tohoto ustanovení] nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel
na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uvedené námitky otce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání otce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu