ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1495.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1495/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně B. P., zastoupené advokátkou, proti žalované V. B., zastoupené advokátem, o určení členství v družstvu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 8/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2004, č.j. 9 Co 607/2003-46, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným dne 16.1.2003 u Okresního soudu v Teplicích se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, „kterým by byla schválena dohoda o vypořádání dědictví“ po A. P., zemřelém dne 3.6.1999, podle níž by se „dědicové
po zemřelém A. P., jejichž dědické právo bylo potvrzeno podle podílů usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 27.3.2000 pod č.j. 36 D 927/99, a to
ve výši ideální jedné třetiny pro každého“ vypořádali o dědictví tak, že „pozůstalá manželka B. P. … vyplatí pozůstalé dceři V. B. částku 10.000,- Kč, která představuje finanční hotovost jedné třetiny čisté hodnoty dědictví … pozůstalý syn P. P. … se svého podílu na dědictví po svém otci vzdal ve prospěch své matky B. P. … čímž vyjádřil svoji vůli bezvýhradného souhlasu s tím, aby individuální členství ve Stavebním bytovém družstvu M. T. po zemřelém otci přešlo zcela a jedině na B. P … pozůstalá dcera V. B. …
po vyplacení částky 10.000,- Kč pozůstalou manželkou B. P. rovněž bezvýhradně souhlasí s tím, aby individuální členství ve Stavebním bytovém družstvu M. T. po zemřelém otci přešlo zcela a jedině na B. P.“. Pro případ, „že by soud uvedenou dohodu neschválil“, žalobkyně navrhla vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „celý individuální členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu M. T. po zemřelém panu A. P. připadá žalobkyni“ a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované 10.000,- Kč „jako finanční vypořádání jedné třetiny čisté hodnoty dědictví“. Žalobu zdůvodnila žalobkyně mimo jiné tím, že „směrem k žalované učinila návrh dohody, kdy jí poštou dne 16.6.2000 zaslala finanční vypořádání ve výši 1/3 čisté celkové hodnoty dědictví, tedy 10.000,- Kč s tím, že tímto způsobem bude finanční stránka dědictví vypořádána a členství v SBD M. T. tak přejde
na žalobkyni“; že „ve svém návrhu výslovně uvedla, jestliže žalovaná nechce takovou nabídku akceptovat, ať zaslané peníze nepřijímá, resp. ať je obratem vrátí zpět“; že „peníze žalovaná žalobkyni nevrátila, tudíž žalobkyně považovala a dodnes považuje tuto dohodu … za platnou“; že „teprve dne 23.1.2001 … žalovaná zcela překvapivě zaslala žalobkyni 10.000,- Kč s tím, že odstupuje od této uzavřené dohody“.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24.4.2003, č.j. 19 C 8/2003-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že „bylo jednoznačně prokázáno, že dědictví po zůstaviteli A. P., po němž zůstal i členský podíl v bytovém družstvu, nabyli podle dědických podílů tři dědicové, a to B. P., P. P. a V. B.“; že „v řízení
o dědictví sice nedošlo k dohodě mezi těmito dědici, nic však nebrání tomu, aby tito dědicové uzavřeli dohodu ve sporném řízení … a v případě neshody, aby rozhodl soud, kdo z nich získá podíl bytového družstva po zůstaviteli … účastníky takového řízení však musí být všichni dědicové, nikoli pouze někteří z nich“ a „protože žalobkyně
ve své žalobě označila za žalovanou pouze V. B. a nikoli ještě P. P., soud žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítl“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.5.2004, č.j. 9 Co 607/2003-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil „ve výroku, jímž okresní soud zamítl žalobu na schválení dědické dohody o vypořádání dědictví k individuálnímu členství ve stavebním bytovém družstvu“ a řízení „v tomto rozsahu“ zastavil (výrok I.); potvrdil „ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že celý individuální členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu M. T. po zemřelém A. P. připadá žalobkyni a žalobkyně je povinna zaplatit žalované 10.000,- Kč jako finanční vypořádání jedné třetiny čisté hodnoty dědictví do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.350,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „na účet“ zástupce žalované (výrok III.). Ve vztahu k výroku I. vycházel z toho, že žalobkyně „v průběhu odvolacího řízení vzala za souhlasu žalované v této části žalobu zpět“. Ve vztahu k výroku II. vycházel ze stejného závěru jako soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům II. a III.), podala žalobkyně dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „prvoinstanční soud i odvolací soud nepřipustily provedení dovolatelkou navržených důkazů … kterými chtěla prokázat předmětný členský podíl jí připadl na základě dohod, kterou mezi sebou všichni dědicové po nabytí svých dědických podílů z dědictví uzavřeli“; že rozhodnutí soudu prvního stupně
i soudu odvolací spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když soudy „nerozeznaly, že se jedná o spor vyplývající z toho, že jedna z účastnic dohody podle
§141 odst. 1 obč. z. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví později bezdůvodně tuto dohodu popřela, jednostranně a tedy nezákonně od ní odstoupila a plnění z této dohody žalobkyni o své vůli vrátila, a tudíž že jde o spor vedený pouze mezi dvěma účastnicemi této dohody, kdy není možné s odvoláním na dispoziční zásadu řízení nutit třetího účastníka této dohody, který dohodu nepopírá, vydal o ní písemné potvrzení a na sporu nemá další právní zájem, aby byl buďto na straně žalované, jak požaduje prvoinstanční soud, nebo i na straně žalující, jak je nezřetelné z rozhodnutí odvolacího soudu“; že „není spravedlivé, aby musela nést náklady řízení v plném rozsahu sama“. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „prvoinstanční soud i odvolací soud nepřipustily provedení dovolatelkou navržených důkazů … kterými chtěla prokázat předmětný členský podíl jí připadl na základě dohod, kterou mezi sebou všichni dědicové po nabytí svých dědických podílů z dědictví uzavřeli“; že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolací spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když soudy „nerozeznaly, že se jedná o spor vyplývající z toho, že jedna z účastnic dohody podle §141 odst. 1 obč. z. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví později bezdůvodně tuto dohodu popřela, jednostranně a tedy nezákonně od ní odstoupila a plnění z této dohody žalobkyni o své vůli vrátila, a tudíž že jde o spor vedený pouze mezi dvěma účastnicemi této dohody, kdy není možné s odvoláním na dispoziční zásadu řízení nutit třetího účastníka této dohody, který dohodu nepopírá, vydal o ní písemné potvrzení a na sporu nemá další právní zájem, aby byl buďto na straně žalované, jak požaduje prvoinstanční soud, nebo i na straně žalující, jak je nezřetelné z rozhodnutí odvolacího soudu“; že „není spravedlivé, aby musela nést náklady řízení v plném rozsahu sama“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě žádného
z těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR
ze dne 23.3.1995, sp.zn. Cpjn 37/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, ročník 1995; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999, sp.zn. 20 Cdo 411/1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 71, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1966, sp.zn. 4 Cz 79/66).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 1.550,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.625,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu