ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1561.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1561/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) V. Š., b) M. Š., c) V. Z. a d) L. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. J. R., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 6/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 1 Co 28/2004-150, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců částku 4.538,- Kč jejich zástupci advokátu.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 1 Co 28/2004-150, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2003, č.j.
23 C 6/2002-113, kterým bylo žalobci s odkazem na ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") uloženo zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích žalobkyni a) částku 200.000,- Kč, žalobci b) částku 100.000,- Kč, žalobkyni c) částku 100.000,- Kč a žalobkyni d) též částku 100.000,- Kč a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů placených státem a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Základ zjištění a úvah odvolacího soudu spočívá v konstatování, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný byl v rámci trestního řízení uznán vinným, že dne
14. ledna 2000 způsobil dopravní nehodu, při které zahynul F. Š. Tím žalovaný neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobců, a to v případě žalobkyně a) jako manželky a ostatních žalobců jako jeho dětí. Dotčeno tak bylo právo žalobců
na soukromí, resp. na rodinný život, zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými. Odvolací soud mimo jiné připomněl, že jde o značnou míru zásahu, takže se nejeví postačujícím případné pouhé morální zadostiučinění, např. ve formě omluvy nebo to, že byl žalovaný potrestán v trestním řízení, ale v úvahu přichází satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. Odvolací soud se pak ztotožnil i s výší takto soudem prvního stupně přisouzené náhrady nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. února 2005, přičemž zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 18. dubna 2005 včasné dovolání. Dovolací důvod spatřuje v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (předpokládá proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel především připomíná, že celé řízení jej nepřesvědčilo, že extenzívní užití institutu ochrany osobnosti vedle uplatnění odpovědnosti trestní a odpovědnosti
za škodu je v daném případě po právu. V dalším se též zabývá otázkou v řízení učiněných skutkových zjištění. Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobci písemně vyjádřili podáním ze dne 13. května 2005, v němž se ztotožnili s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhli proto, aby toto dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Tak tomu však v souzené věci není.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník
v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud zde ovšem vychází z úplně zjištěného skutkového stavu a musí se opírat o zcela konkrétní
a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy
a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je pak třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13
odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu. Skutečností totiž zůstává, že právo na soukromí fyzické osoby není možno restriktivně omezovat tak, že z její interní sféry by byl vyloučen její vztah k vnějšímu světu, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi. Proto respektování soukromého života zahrnuje ve své podstatě i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi, a s ohledem na skutečnost, že součástí soukromého života je i rodinný život, zahrnuje vztahy mezi manžely, resp. blízkými příbuznými, které přispívají k rozvoji každé z takových osobností (obdobně srovnej již soudem prvního stupně zmíněný nález Ústavního soudu České republiky ze dne
1. března 2000, sp.zn. II. ÚS 517/99, publikovaný pod č. 32 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 229).
I z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud k uvedeným zásadám přihlížel. To pak je třeba vztáhnout i na úvahy soudů obou stupňů při určení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona], aniž se mohl zabývat dalšími výtkami dovolatele, obsaženými v jeho dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalobcům vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. Protože pak bylo dovolání odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 3.125,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky). Tuto výši odměny však bylo nutno zvýšit o 20 % (na 3.750,- Kč) s ohledem na to, že šlo o zastoupení více osob (§17 odst. 2 vyhlášky). Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), bylo třeba výši této odměny upravit
o tuto 19% daň ve výši 713,- Kč na 4.463,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.538,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu