ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1602.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1602/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po MUDr. K. K., za účasti: 1) Z. K., zastoupené advokátem, 2) J. S., zastoupené advokátem, 3) K. K., zastoupeného advokátem, 4) D. M., zastoupené advokátem a 5) K. M., zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 661/2000, o dovolání Z. K. a D. M. a o dovolání J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003, č.j. 24 Co 248/2003-216, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003, č.j. 24 Co 248/2003-216, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.5.2003, č.j.
D 661/2000-168, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11.4.2000, č.j. D 661/2000-2, Obvodní soud pro Prahu 6 zahájil řízení o dědictví po MUDr. K. K., zemřelém 16.3.2000 (dále též jen „zůstavitel“). Provedením úkonů v řízení o dědictví pověřil podle ustanovení §38 odst. 1 o.s.ř. notáře JUDr. E. K.
Usnesením ze dne 13.5.2003, č.j. D 661/2000-168, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že „dědici po MUDr. K. K. jsou: a) ze závěti ze dne 31.10.1998 nadepsané testament, označené č. 1 v kroužku závětní dědic poz. syn K. K., závětní dědička poz. manželka Z. K., závětní dědička D. M.
a závětní dědička poz. dcera J. S., b) ze závěti ze dne 31.10.1998 nadepsané testament a označené č. 2 v kroužku závětní dědic poz. syn K. K. a závětní dědička poz. dcera J. S., c) ze závěti ze dne 21.2.2000 nadepsané testament a označené č. 3 v kroužku závětní dědička nezl. K. M., d) ze závěti ze dne 18.11.1994 nadepsané testament závětní dědička poz. dcera J. S., závětní dědička D. K. a závětní dědic poz. syn K. K. (odstavec první); současně rozhodl, že „listina ze dne 21.2.2000 nadepsaná testament označená č. 3 v kroužku je odvoláním závěti ze dne 27.2.1999 nadepsané testament (pokračování)
a odvoláním závěti ze dne 24.11.1999 nadepsané testament“ a že „odvolaná závěť
ze dne 27.2.1999 nadepsaná testament částečně ruší závěť ze dne 31.10.1998 nadepsanou testament a označenou č. 1 v kroužku“ (odstavec druhý).
K odvolání J. S., Z. K. a D. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2003, č.j. 24 Co 248/2003-216, rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně „se mění takto … v prvním odstavci se výrok d) nahrazuje textem: d) ze zákona pozůstalá manželka Z. K., pozůstalá dcera J. S. a pozůstalý syn K. K., jinak se usnesení v tomto odstavci
ve výrocích a), b) a c) potvrzuje … druhý odstavec výroku, začínající slovy „Listina
ze dne 21.2.2000“ a končící slovy „označenou č. 1 v kroužku“ zní takto: „J. S., K. K. a D. M. nejsou dědici ze závěti datované 18.11.1994, Z. K. není dědičkou ze závěti datované 18.4.1997 ani
ze závěti datované 24.11.1999 a J. S. není dědičkou ze závěti datované 27.2.1999“. Vycházel především ze závěru, že „spor o dědické právo závisí v tomto případě jen na posuzování právních otázek: zda jsou splněny formální náležitosti jednotlivých závětí (umístění podpisu a data v závěti), zda jde o závěti určité
(v označení dědiců, v označení majetku, který jim má připadnout, zda je závěť čitelná), jak vykládat zůstavitelem požité formulace (zejména odkaz na závěť pořízenou před 16 měsíci), jaký je vzájemný vztah těchto závětí (tj. která závěť, případně v jakém rozsahu byla odvolána nebo zrušeno proto, že vedle pozdější závěti nemůže obstát) apod.“; že „odvolatelky ignorují zásadu, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon činí, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč.zák.) … takové jazykové vyjádření je třeba chápat se zřetelem k osobním poměrům toho, kdo právní úkon učinil, k jeho možnostem, okolnostem, za kterých právní úkon činí, znalostem, běžnému vyjadřování, smyslu jednotlivých výrazů a použitých obratů v obecné mluvě“. Opíraje se o tyto závěry pak odvolací soud podrobně zdůvodnil výklad obsahu jednotlivých sporných závětí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly Z. K., D. M. a J. S. dovolání.
Z. K. a D. M. přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítají, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud nepřihlédl k námitce dovolatelek uplatněné v odvolání, že „soud prvního stupně nerozhodl o tom, zda Z. K. je závětní dědičkou ze závěti pořízené zůstavitelem dne 18.4.1997, a sám rozhodl tak, že „Z. K. není dědičkou ze závěti datované 18.4.1997“, čímž odňal dovolatelkám právo odvolání jako řádného opravného prostředku. Dále namítají nesprávné posouzení platnosti či neplatnosti jednotlivých závětí. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.
J. S. přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci., když „odvolací soud neprovedl důkaz navržený účastníky, konkrétně pí K. a pí. M., a to jimi v průběhu odvolacího řízení založenou závětí zůstavitele ze dne 25.12.1999 a nijak nezjistil její obsah“. Dále namítá nesprávný výklad obsahu sporných závětí a rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně rozhodl bez nařízení jednání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K. K. ve vyjádření k oběma dovoláním uvedl, že usnesení odvolacího soudu považuje za věcně správné a dovolání za neodůvodněná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitel MUDr. K. K. zemřel dne 16.3.2000, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána včas osobami oprávněnými (účastnicemi řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - vznikl v průběhu řízení mezi účastníky spor o dědické právo (mezi účastníky je zejména sporný výklad obsahu závětí pořízených zůstavitelem). Soud prvního stupně i odvolací soud za těchto okolností – jak vyplývá z obsahu jejich rozhodnutí – přistoupily k vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.. Tento postup nebyl správný.
Podle ustanovení §175b věty první o.s.ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§94 odst. 2 o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení
§175b o.s.ř.. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv
a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu §462 obč. zák. připadnout státu.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení §175k odst. 2 věty první o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí
o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva
pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví;
na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí
o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou
i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je mezi účastníky – jak výše uvedeno - spor o výklad obsahu právních úkonů (závětí zůstavitele), tedy spor
o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva, je na místě, aby soud postupoval způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004).
Protože - jak z výše uvedeného vyplývá - napadené usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je ve smyslu ustanovení §243b odst. l části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu