ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1606.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1606/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce JUDr. T. F., správce konkurzní podstaty úpadce M., s.r.o., proti žalované I. S., zastoupeným advokátem, o neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 5 C 480/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2004, č.j. 7 Co 341/2004-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2004, č.j. 7 Co 341/2004-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C 480/98-54, zamítl žalobu na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM), uzavřená mezi manžely I. S., dlužníkem žalobce a žalovanou I. S., vložená do katastru nemovitostí pod č.j. V 7977/95 s právním účinky vkladu ke dni 1.6.1995 je vůči žalobci právně neúčinná. Podkladem pro toto rozhodnutí bylo zjištění, že žalovaná půjčila manželu I. S. částku 700.000,- Kč a že právě tato skutečnost vedla manžele k uzavření dohody o částečném vypořádání BSM ohledně v dohodě blíže označené nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že odporovaná dohoda není právním úkonem, který dlužník I. S. učinil v úmyslu zkrátit věřitele v uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ve smyslu ust. §42a odst. 2 obč. zák. Vzal v úvahu, že žalobcova pohledávka vůči dlužníku činila 543.000,- Kč a náklady řízení, a že dlužník I. S. měl jako věřitel pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč vůči dlužníku M. T., a to podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 6.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8.12.1999, č.j. 5 Co 3177/99-77 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů, než které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby. Shledal a v odůvodnění uvedl, že žalobcovo právo odporovat označenému právnímu úkonu zaniklo uplynutím tříleté preklusivní lhůty.
Ústavní soud na podkladě žalobcovy ústavní stížnosti nálezem ze dne 9.11.2000, sp.zn. III. US 210/2000, zrušil rozsudek odvolacího soudu. Dospěl k závěru, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač jej nepovažoval za věcně správný (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), došlo k porušení §219 o.s.ř. a též k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně
i skutkově argumentovat, a tím i k porušení základního práva plynoucího z čl. 36, odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Věcí se dále zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem
ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C 480/98-54, tak že určil, že v žalobě označená dohoda
o vypořádání BSM je vůči žalobci právně neúčinná. Uznal, že žaloba ve smyslu ust.
§42a odst. 1, 2 obč. zák. byla podána v zákonné lhůtě 3 let. Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně shledal úplnými a správnými, postačujícími k právním závěrům
o odpůrčí žalobě. Aniž považoval za potřebné dokazování doplnit či opakovat, dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro vyhovění odpůrčí žaloby jsou naplněny. Podle odvolacího soudu žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti při rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným úkonem věřitele a argumentoval ve prospěch tohoto závěru.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a že učinil skutková zjištění, z nichž dále vycházel, aniž důkazy provedené soudem I. stupně opakoval a zajistil tak odpovídající podklad
pro případné odlišné hodnocení těchto důkazů. V té souvislosti poukázal na rozhodnutí č. 92/1968 a č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a uzavřel, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (část 12, hlava I., bod 17, zák. 30/2000 Sb.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. K ní dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání výsledně uplatněna. S odkazem na ust. §243b odst. 1, 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že v novém rozhodnutí se odvolací soud rovněž vypořádá s námitkami žalované uplatněnými v dovolání, včetně toho, že k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele lze použít jiný majetek dlužníka – rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, sp.zn. 19 C 376/97, který nabyl právní moc dne 30.9.1999, přisouzenou pohledávku za třetí osobou ve výši 4.917.305,- Kč s přísl. Dovolací soud přisvědčil žalované, že ačkoliv soud I. stupně své rozhodnutí založil mimo jiné i na tomto skutkovém zjištění a jeho právním posouzení, odvolací soud se touto okolností nezabýval. Rozsudek odvolací soudu v této části shledal pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelným.
S ohledem na závěry zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12.2003, č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, odvolací soud v následném řízení opakoval dokazování výslechem žalované a svědkyně J. A., doplnil je výslechem svědka I. S. – původně žalovaného spolu se žalovanou I. S. – a listinnými důkazy, mimo jiné obsahem rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43. Rozsudkem ze dne 19.3.2004, č.j.
7 Co 341/2004-134, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C 480/98-54, změnil tak, že se určuje, že dohoda o vypořádání BSM uzavřená mezi manžely I. S. a I. S. ze dne 30.5.1995, vložena do Katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v P., pod č.j. V 7977/95, s právními účinky vkladu ke dni 1.6.1995, je vůči žalobci neúčinná. V odůvodnění rozsudku uvedl, které skutečnosti považuje za prokázané a na podkladě kterých důkazů a pro které okolnosti, mající základ v provedeném dokazování, považuje výpověď žalované o půjče částky 700.000,- Kč dlužníku a o její nevědomosti o výsledcích podnikání dlužníka za nevěrohodnou. Učinil závěr, že žalovaná neprokázala, že při vynaložení náležité pečlivosti mohla úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznat, přičemž v tomto směru s ohledem na to, že jde o osobu blízkou, bylo důkazní břemeno na žalované. Nepochybně přitom ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce došlo. Důkaz obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43, sice zmínil, ale nehodnotil jej a nevypořádal se s ním ani v rámci právní úvahy o odpůrčí žalobě podle ust. §42a odst. 1. 2 obč. zák.
V dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu žalovaná uplatnila dovolací důvody ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. ve znění účinném
do 31.12.2001. Vyslovila přesvědčení, že řízení je postiženo vadou, která může mít
za následek nesprávné právní posouzení věci. Vytkla, že odvolací soud se nezabýval hodnocením listinného důkazu, a to uvedeného již v rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43, přesto že mu to bylo zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky uloženo. Nesouhlasila ani se závěry odvolacího soudu o úspěšnosti odpůrčí žaloby podle ust. §42a obč. zák., neboť skutková zjištění odvolacího soudu neopravňují závěr, že odporovaný právní úkon, jímž je dohoda o částečném vypořádání BSM, zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. V posuzované věci by muselo být prokázáno, že odporovaným právním úkonem byl věřitel dlužníka skutečně zkrácen. Námitkou žalované, že k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce lze použít jiný majetek dlužníka, jímž je vymahatelná pohledávka dlužníka za třetí osobou, se odvolací soud opětovně nezabýval. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část 12, hlava 1, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák.
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že je
ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V rozsudku ze dne 11.12.2003, č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, Nejvyšší soud České republiky uvedl, pro která procesní pochybení odvolacího soudu dovolacímu soudu nezbylo, než aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Byl to jednak postup odvolacího soudu při závěrech o skutkovém stavu, kdy se odvolací soud od skutkového stavu, z nějž vycházel soud I. stupně na základě provedených důkazů odchýlil, aniž tyto důkazy zopakoval. Nezjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení těchto důkazů. Dalším důvodem vedoucím ke zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu byl nedostatek odůvodnění ve vztahu k námitce dovolatelky, že k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele lze použít jiný majetek dlužníka – přisouzenou pohledávku za třetí osobou ve výši 4.917.305,- Kč s přísl. Přitom soud I. stupně založil své rozhodnutí o tom, že nejsou splněny podmínky ust. §42 odst. 2 obč. zák.
pro vyhovění žalobě mimo jiné i na tomto zjištění a jeho právním posouzení.
Odvolací soud ve smyslu závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu opakoval důkazy provedené soudem I. stupně a po jejich zhodnocení – s výjimkou důkazu obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43, - učinil skutkové závěry odchylné od závěrů soudu I. stupně. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, zda a jakým způsobem hodnotil provedený listinný důkaz ve vztahu k dalším důkazům, zda k němu ve skutkových závěrech přihlédl a s jakým výsledkem a jak se promítl
do právních závěrů o odpůrčí žalobě podle ust. §42a odst. 1, 2 o.s.ř. Přitom platí, že žalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat, má-li být jeho žaloba úspěšná, že dlužníkův odporovaný právní úkon, tedy právní úkon napadený odpůrčí žalobou, objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, tedy odporovatelný právní úkon dlužníka, zejména vede ke zmenšení majetku dlužníka a že v důsledku něho nastalé zmenšení majetku dlužníka má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho majetku, ačkoli nebýt těchto úkonů by se z majetku dlužníka uspokojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 21 Cdo 2662/99, ze dne 1.12.2000).
Dovolací soud učinil závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nadále vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., neboť pro nedostatek odůvodnění v části týkající se tvrzené možnosti uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele z jiného majetku dlužníka je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ust. §243b odst. 1, 2, 5 o.s.ř. zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta 2 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů soudu dovolacího (§243d odst. 1 věta 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r,
předseda senátu