ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1630.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1630/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti B. T., spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 66/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 162/2002-64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 162/2002-64, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002, č.j. 34 C 66/2001-42 ve výroku I., ve výroku II. v části jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 150.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto výroku již uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v téže části se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2002, č.j. 34 Co 66/2001-42 výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění: \"Vážený pane K. Dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu
N. S. V té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou pálku
s nápisem \"N. c....\". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. T., spol. s r.o. touto cestou hluboce omlouvá\". Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobce podal žalobu
na ochranu osobnosti proti žalované firmě jako provozovateli restaurace, při hotelu
Na Stráži. Žalobce měl takto za to, že žalovaná tím, že v prostorách své restaurace vystavila asi metr vysokou sochu bílé barvy ve stylu řecké antiky, která držela v ruce masivní baseballovou pálku, na jejíž straně směřující do provozovny byl výrazný nápis \"N. c...\", zasáhl do osobnostních práv žalobce jako občana romské národnosti, který pracuje jako streetworker při Hnutí o. s. a t. Ten s třemi dalšími svědky navštívil uvedenou provozovnu, tuto výzdobu zdokumentoval, přivolal policii a podal trestní oznámení.
Soud dovodil, že z důkazů provedených v řízení nevyplynul jakýkoliv protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce, chráněných v ustanovení §11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.“). Podle soudu nebylo ani prokázáno, že by byl žalobce jakkoliv znevýhodňován žalovanou firmou, v souvislosti s jeho rasovým nebo etnickým původem. Existence sochy s baseballovou pálkou, opatřenou nápisem
\"N. c. ...\", vyvolala v žalobci pouze individuální negativní reakci na skutečnost, která však nebyla protiprávním zásahem do osobnostních práv. Proto byla žaloba zamítnuta. Soud připomněl nad rámec tohoto odůvodnění, že nezpochybňuje právo žalobce testovat reakce svého okolí a pokud by při něm došlo k protiprávnímu zásahu do jeho osobnostních práv (např. odmítnutím obsloužit jej z důvodu jeho rasy nebo národnosti), mohlo by dojít k zásahu do práv chráněných v ustanovení §11 o.z. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
O odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 162/2002-64, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při daném skutkové stavu poukázal na skutečnost, že základním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu
na osobnostních právech chráněných ustanovením §11 násl. téhož zákona. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně ze svých skutkových zjištění vyvodil též správný právní závěr, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Podle tohoto soudu nelze přehlédnout, že předmětný nápis na baseballové pálce byl vyjádřen pouze obecně bez vztahu
k jakékoliv konkrétní fyzické osobě a osobnosti, žalobce se tedy objektivně nemohl dotknout. Nelze v něm proto i podle názoru odvolacího soudu spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Subjektivní pocit žalobce o narušení jeho osobnostních práv, který zdůrazňuje v odvolání proto není pro posouzení věci právně významný s ohledem na objektivní hledisko, které vznik občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. vyžaduje. Důvodná není ani námitka žalobce, že se soud prvního stupně měl zabývat otázkou, zda na skutkový stav není důvodu aplikovat jiné právo, a to včetně analogie nebo přímé aplikace ústavního pořádku a mezinárodních smluv. Existuje totiž výslovná úprava obsažená v ustanovení §11 až 16 o.z., která upravuje ochranu osobnosti, když soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav tuto právní úpravu aplikoval. Pokud nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, schází základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle
§13 o.z. Žaloba byla proto soudem prvního stupně správně zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. února 2003, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 1. dubna 2003 včasné dovolání, doplněné jeho podáním ze dne 28. května 2004. Dovolatel má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Co do rozsahu dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích, avšak s tou diferencí, že jím nenapadá tu část rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodováno
o náhradě nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč. Jinak dovolatel má za to, že přípustnost dovolání v této věci je podložena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když podle jeho názoru splňuje předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel má za zásadní otázku, zda lze tzv. obtěžování považovat
za diskriminaci a zda lze na takové jednání vztáhnout ochranu vyplývající z ustanovení §11 násl. o.z. za situace, kdy Směrnice Rady Evropské unie č. 200/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, resp. pokud by nebylo možno tuto směrnici aplikovat, zda lze na věc užít jiné právo nebo právní zásady. Dovolatel má za to, že není žádný důvod, proč by tzv. obtěžování nemělo být považováno za porušení práva na rovné zacházení také podle českého práva. Dovozuje, že jestliže je obtěžování porušením práva na rovné zacházení
i podle práva českého a jestliže platí, že právo na rovné zacházení je součástí všeobecného osobnostního práva, pak je z toho třeba vyvodit, že žalobce měl možnost domáhat se nápravy v dané věci podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Současně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého nelze
ve věci použít analogii nebo aplikovat přímo ústavní pořádek, mezinárodní právo nebo právní zásady, když je zde výslovná úprava obsažená v ustanovení §11 až 16 o.z. Tento závěr podle dovolatele postrádá logiku.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolání, pokud napadá rozsudek odvolacího soudu, je podle názoru dovolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když lze mít zato, že právní otázku, která byla určující pro posouzení věci řešilo v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
v dovoláním dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Je proto třeba především uvážit, co je předmětem této zákonem předpokládané ochrany - tedy, co je nutno především rozumět pod pojmem \"osobnost\", která této ochrany požívá.
Ač mohou být definice rozličné, lze například konstatovat, že za osobnost je považován člověk jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Je jistě skutečností, že mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je možno též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. tak přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud (a v zásadě obdobně i soud prvního stupně) vycházel z toho, že nápis na baseballové pálce byl v daném případě vyjádřen pouze obecně bez vztahu k jakékoliv konkrétní fyzické osobě a osobnosti, takže se osobnosti žalobce objektivně nemohl dotknout. V popsaném jednání proto soudy neshledaly neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jak to má na mysli ustanovení §11 násl. o.z. Pro tuto výslovnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku, která upravuje ochranu osobnosti, nebyly pak podle soudu obou stupňů důvody k případné aplikaci analogie resp. k přímé aplikaci ústavního pořádku nebo mezinárodních smluv.
Již výše bylo naznačeno, že zmíněná úprava občanského zákoníku, týkající se ochrany osobnosti fyzických osob, je rozvinutím příslušných ústavních principů. Ostatně Ústava České republiky prohlašuje ve svém článku 1 Českou republiku
za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodě člověka a občana. Tato úcta demokratického právního státu k právům a svobodám člověka a občana je tedy vyjádřena jejich výčtem a konkretizací zejména
v Listině základních práv a svobod, jakož i v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (vyhlášen vyhláškou Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., s účinností od 23.3.1976). Podle čl. 9 odst. 1 zmíněného paktu má například každý právo mimo jiné na osobní bezpečnost, podle čl. 17 odst. 1 nikdo nesmí být vystaven mimo jiné ani útokům na svou čest a pověst.
Významný základ soukromoprávní, zejména občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva pak tvoří též Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, uveřejněná Sdělením Federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992 Sb., s účinností od 18.3.1992, podle jejíhož čl. 14 ve znění protokolů č. 3, 5, 8, musí být užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou zajištěno bez diskriminace, založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost, nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek nebo jiné postavení.
Nelze přitom přehlédnout, že např. za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Přitom ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování.
Je pak nepochybné, že k takovýmto případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale
i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, pokud vycházel z úvahy, že danou žalobu je třeba posuzovat podle ustanovení §11 násl. občanského zákoníku. Přes tuto skutečnost však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak dalece se tento soud vypořádal s faktem, že tato úprava je co do vymezení možných případů zásahů do osobnosti fyzické osoby jen značně obecná, resp. jejich výčet je jen demonstrativní. V souzeném případě tak šlo především o to, aby bylo soudy uváženo, zda žalobcem popisované jednání žalované, bylo podřaditelné pod zmíněnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku, a zda ji z tohoto pohledu bylo či nebylo možno posoudit jako zásah do osobnostních práv žalobce. Je pak nepochybné, že k odpovědi na tuto otázku při respektování stavu konkrétních skutkových zjištění v dané věci, bylo namístě přihlédnout jak k ústavním principům, na nichž je právní úprava institutu ochrany osobnosti fyzické osoby zbudována, tak i k principům, které jsou pro Českou republiku v této právní oblasti významné, resp. závazné z hlediska přijatých mezinárodních smluv resp. smluv Evropské unie, jíž je Česká republika členem.
S ohledem na skutečnost, že soudy obou stupňů z tohoto pohledu nezjišťovaly, zda skutečně došlo, či naopak nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu jeho žalobních tvrzení, nemohly tak spolehlivě posoudit uplatněný nárok na ochranu osobnosti.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v popisovaných výrocích pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu