Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.04.2005, sp. zn. 30 Cdo 1650/2004 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1650.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1650.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1650/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. L., za účasti: 1) M. L., 2) M. L., zastoupeného advokátem, 3) V. L., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. D 1124/97, o dovolání Ing. Miloslava Luběny a Vlastimila Luběny proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2004, č. j. 18 Co 3/2003-422, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 30.8.2002, č.j. D 1124/97-384, Okresní soud v Kroměříži určil obecnou cenu dědictví po zůstavitelce MUDr. V. L., zemřelé dne 30.8.1997 (dále také jen „zůstavitelka“), částkou 1,681.252,10 Kč, výši dluhů částkou 98.652,10 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1,582.600,- Kč (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví po zůstavitelce M. L., Ing. M. L. a V. L. podle jejich dědických podílů, přičemž specifikoval majetkové hodnoty, které každý z dědiců z dědictví nabyl (výrok II.); rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky JUDr. A. V. (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání Ing. M. L. a V. L. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.2.2004, č.j. 18 Co 3/2003-422, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že dohoda o vypořádání dědictví ze dne 11.1.1999 nebyla soudem schválena z důvodu jejího rozporu se zákonem (jakožto neurčitý právní úkon) a že soud prvního stupně proto postupoval správně, když po zjištění, že dědicové jinou dohodu o vypořádání dědictví neuzavřeli, potvrdil jim nabytí dědictví podle dědických podílů. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali Ing. M. L. a V. L. dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dohodu ze dne 11.1.1999 považují za platnou, neboť „formulace … kterou byla mezi účastníky dohody upravena otázka odpovědnosti za dluhy dědictví, je zcela určitá a při použití výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 a 3 o.s. lze obsah dohody zcela určitě vymezit“. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka MUDr. V. L. zemřela dne 30.8.1997, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jeno.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, e) odvolání odmítnuto, f) odvolací řízení zastaveno. Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě Ing. M. L. a V. L. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu Ing. M. L. a V. L. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žádný z dovolatelů návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil. Vzhledem k tomu, že žádný z dovolatelů netvrdí, že napadené usnesení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože ani z obsahu spisu existence takových vad nevyplývá, není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Ing. M. L. a V. L. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. dubna 2005 JUDr. Karel Podolka, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/28/2005
Spisová značka:30 Cdo 1650/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1650.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.
§218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20