ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1651.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1651/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. K., zastoupeného advokátkou, b) J. L. a c) E. L., proti žalované N. s p. M., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 19/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 125/2003-114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 125/2003-114, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci J. K. částku 300.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi tímto žalobcem a žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2003 pod č.j. 32 C 19/2001-70 výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci J. K. částku 500.000,- Kč, výrokem II. pak žalované uložil zaplatit společně a nerozdílně dalším dvěma žalobcům částku 300.000,- Kč, přičemž co do částky 200.000,- Kč ve vztahu k těmto žalobcům žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a zastavil řízení co do příslušenství (uplatněných) částek (výroky III. a IV.).
O odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004 pod č.j. 1 Co 125/2003-114 tak, že v těchto výrocích se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila prvnímu žalobci (žalobci a) - dále již jen \"první žalobce\") částku 300.000,- Kč s tím, že jinak se tento rozsudek potvrzuje ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze zbývajících dvou žalobců částku 150.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se v souvislosti s úmrtím paní M. K. ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že tak došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného §11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), jehož součástí je i rodinný život, zahrnující zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Tento rodinný život se rozvíjí jak
v manželství, tak i mezi rodiči a dětmi, a z objektivního pohledu je ztráta jednoho
z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy. Náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je (v takovém případě) přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Při úvahách o výši této náhrady odvolací soud poukázal především na to, že
v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže napravit skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - §13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci proto rovněž přihlédl k tomu, že satisfakčním prostředkem je i rozsudek konstatující neoprávněnost zásahu. Odvolací soud vzal dále v úvahu vlastní judikaturu v obdobných věcech a rovněž i výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví. Z tohoto pohledu měl
u prvního žalobce za přiměřenou (výši náhrady nemajetkové újmy v penězích) v částce 200.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. dubna 2004, přičemž týž den byl doručen zástupkyni prvního žalobce.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila prvnímu žalobci částku 300.000,- Kč, podal první žalobce dne 26. května 2004 včasné dovolání. Dovolatel poukazuje na přípustnost dovolání v této věci ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j., že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká to, že změnil výši finančního zadostiučinění na částku 200.000,- Kč, aniž by konkrétně odůvodnil, z jakého důvodu tak učinil a aniž by zpochybnil argumentaci soudu prvního stupně (pokud se týkala této otázky). Neztotožňuje se dále s názorem tohoto soudu, že by v posuzované věci byl satisfakčním prostředkem i rozsudek konstatující neoprávněnost předmětného zásahu. Vyslovuje názor, že (jím) požadovaná výše zadostiučinění se jeví jako přiměřená
ve srovnání s praxí soudů jednajících o porušení práva např. na ochranu projevů osobní povahy. Projednávaný případ je pak s uvedenými nepoměrně závažnější. Dovolatel současně též připomíná rozhodovací praxi soudů některých členských států Evropské unie v obdobných případech.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, byl
v napadené části zrušen.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace v případě výtek obsažených v předmětném dovolání.
Bylo uvedeno, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník
v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se odvolací soud popsanými zásadami řídil beze zbytku a důsledně. V obecné rovině sice zmínil zásadní neodčinitelnost této újmy v dané věci, ale vedle konstatování důvodnosti přihlédnout též k satisfakčnímu účinku rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu, jen bez bližší konkretizace odkázal na jinak blíže neurčenou judikaturu tohoto soudu.
Bylo již uvedeno, že ustanovení §13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze
s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení
§13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu. Z této možné role podřaditelné pod ustanovení §13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba vycházet
v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., t.j. o míře dostatečnosti či naopak nedostatečnosti takovéhoto morálního zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích je však třeba především vzít v úvahu předpoklady obsažené v ustanovení §13 odst. 3 o.z.
Je jistě faktem, že samotnou výší nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Seznání těchto skutečností však napadené rozhodnutí v zásadě neumožňuje. Obecně totiž již jen poukazuje na (blíže neurčenou) vlastní judikaturu v obdobných věcech, resp. k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví, aniž by vlastní úvahu o přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč, doložilo vyložením zjištěných okolností případu, které jí k této úvaze vedly. Takto ostatně ani ve smyslu ustanovení
§220 odst. 1 a 2 o.s.ř. odvolací soud blíže neoznačil důvod změny rozsudku soudu prvního stupně tímto výrokem.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu