ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1662.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1662/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. K., b) V. K. a c) I. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Zemědělskému a obchodnímu družstvu P. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 2) P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, 3) M. spol. s r.o., zastoupené advokátem, 4) J., spol. s r.o., zastoupené advokátem, 5) V. o. a.-a. spol. s r.o., zastoupené advokátem, a 6) J. B., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 607/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2002 , č.j. 13 Co 579/99-933, takto:
Dovolání žalobců se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, č.j. 9 C 607/93-878 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vůči nim neúčinné právní úkony blíže specifikované ve výroku o věci samé. Současně žalobcům uložil povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili na nákladech řízení 1. žalovanému částku 9.495,- Kč, 2. žalovanému částku 3.685,- Kč, 3. žalovanému částku 5.220,- Kč a žalovaným 3), 4) a 6) částku 14.578,30,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. dubna 2002 , č.j. 13 Co 579/99-933, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích vůči 1. a 5. žalovanému (výrok I.) a dále v té části výroku ve věci samé, kterým byl soudem prvního stupně zamítnut návrh žalobců na určení, že jsou vůči nim právně neúčinné právní úkony specifikované ve výroku II. odvolacího soudu. Ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé ve vztahu k 2., 3., 4. a 6. žalovaným, jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi všemi žalobci a všemi žalovanými, krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Okresnímu soudu
ve Zlíně k dalšímu řízení (výrok III.). Konečně rozhodl o nepřipuštění práva dovolání (výrok IV.).
Z odůvodnění potvrzujících výroků I. a II. vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu
k 1. žalovanému, vycházeje z tvrzení žalobců, že 1. žalovaný je jejich dlužníkem, který měl svými právními úkony zkrátit uspokojení jejich vymahatelných pohledávek, dovodil, že odpůrčí žaloba vůči tomuto žalovanému nemůže být úspěšná pro nedostatek pasivní věcné legitimace ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 obč. zák.
V odůvodnění té části výroku I., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vůči 5. žalovanému, jakož i potvrzujícího výroku II., krajský soud vycházel ze závěru, že žalobci uplatnili své nároky na určení neúčinnosti odporovaným právním úkonům až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, stanovené jako jedné z podmínek odporovatelnosti ustanovením §42a odst. 2 obč. zák. Na základě tohoto závěru odvolací soud uzavřel, že uvedeným právním úkonům žalobci nemohli úspěšně odporovat z důvodu zániku (prekluze) práva.
V rozhodnutí, kterým krajský soud zrušil výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku o věci samé, posoudil nároky žalobců tak, že byly uplatněny v rámci uvedené prekluzivní lhůty. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně že „věřitel nemůže úspěšně odporovat právním úkonům do té doby, dokud nemá pro svou pohledávku za dlužníkem tzv. „exekuční titul“. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, citovanou v důvodech svého rozsudku, odvolací soud vyložil pojem „vymahatelné pohledávky“ ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. tak, že se jí rozumí pohledávka, která „byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí“. Zároveň však konstatoval, že neexistence vymahatelné pohledávky v době rozhodování soudu nemůže být sama o sobě důvodem k zamítnutí odpůrčí žaloby v situaci, kdy mezi věřitelem a dlužníkem probíhá řízení o přiznání této pohledávky. Jak vyplynulo ze zjištění odvolacího soudu, v době rozhodování soudů obou stupňů probíhalo u soudu řízení,
v němž se žalobci domáhali vůči 1. žalovanému přiznání jejich pohledávek z titulu majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. Skutečnost, že soud prvního stupně z tohoto důvodu řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nepřerušil, odvolací soud posoudil jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jako důvod pro zrušení uvedené části rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dalším důvodem zrušujícího výroku III. byla podle odvolacího soudu nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, protože se soud prvního stupně nezabýval a nevypořádal s podmínkami odporovatelnosti každého jednotlivého odporovaného právního úkonu.
Výrok IV., kterým odvolací soud nepřipustil právo dovolání (aniž ve výroku uvedl, pro kterou právní otázku o nepřípustnosti dovolání rozhodl), odůvodnil, že nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání k výkladu pojmu „vymahatelná pohledávka“, neboť k této otázce zaujal již opakovaně stanovisko
ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud ČR ve shora uvedeném smyslu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, kromě té části výroku I., kterým byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé vůči 1. žalovanému. Jeho přípustnost zjevně dovozují z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.,
ve znění účinném do 31.12.2000. Za otázku zásadního právního významu
pro rozhodnutí žalobci považují výklad pojmu „vymahatelná pohledávka“. Jako důvod dovolání uvádějí „nesouhlas s právní kvalifikací tohoto případu, zejména s výkladem
a aplikací ust. §42a občanského zákoníku“. Namítají, že se shora uvedeným názorem, dosud zastávaným Nejvyšším soudem k výkladu pojmu „vymahatelná pohledávka“, nemohou souhlasit. Podle žalobců „tento výklad nemá oporu ve znění uvedeného ustanovení, ale je výsledkem jeho restriktivního výkladu. Pod označením „vymahatelná pohledávka“ je proto třeba rozumět každou dlužníkem neuspokojenou pohledávku po době její splatnosti, kdy lze její splnění vymáhat prostřednictvím soudu.“ Výkladem pojmu „vymahatelná pohledávka“, ustáleným v judikatuře Nejvyššího soudu, na který se odvolává i odvolací soud, je „obsah tohoto výrazu zúžen tak, že odnímá ochranu věřitelům v těch případech, kdy je ke škodě věřitelů majetek dlužníka převeden na jiné subjekty, následně prohlášen konkurs na majetek dlužníka a konkursní řízení, které brání dosažení rozhodnutí o pohledávce, trvá dostatečně dlouho, aby uplynula lhůta k podání odpůrčí žaloby, anebo alespoň aby již řízení o ní skončilo, protože pro uplynutí této lhůty již nová žaloba není možná“. V předmětné věci jde podle žalobců
o identickou situaci. Mají zato, že „odnětí soudní ochrany žalobců uvedeným výkladem je dokonce v rozporu s Listinou základních práv a svobod“. Dále odkazují
na vysokoškolskou učebnici J. F. a kol.: Občanské právo hmotné, 3. opravené
a doplněné vydání, vydanou Masarykovou universitou a nakladatelstvím Doplněk, Brno 2002, str. 49, jejíž autoři zastávají názor, že „vymahatelná pohledávka nemusí mít podobu exekučního titulu“. Žalobci uzavírají, že „okresní soud pochybil, když s rozhodnutím o odpůrčí žalobě nevyčkal až do skončení řízení o vlastní pohledávce“. Žalobci dále namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu o prekluzi práva odporovat shora vymezeným právním úkonům. Zatímco odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobci ve svém podání ze dne 9.2.1996 poprvé upřesnili svou původní žalobu, žalobci zastávají názor, že se i následně „jednalo v jednotlivých za sebou jdoucích podáních
o upřesňování petitu žaloby a nikoli o rozšiřování okruhu napadených právních úkonů“, které byly podle odvolacího soudu z tohoto důvodu odporovány až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty (§42a odst. 2 obč. zák.). Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice
po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění -
po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané
i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má
z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (“nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, jen
z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V případě, že odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního významu po právní stránce a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky, pro niž bylo připuštěno. Pro jinou právní otázku je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených
v §239 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, též jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla
pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V případě, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ohledně účastníkem konkrétně specifikované právní otázky, je předpokladem pro postup podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. podání dovolání z důvodu té právní otázky, ohledně níž byl návrh na připuštění dovolání zamítnut.
Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [v zamítavých výrocích vůči 1. a 5. žalovanému (výrok I.) a dále v té části výroku, kterým byl soudem prvního stupně zamítnut návrh žalobců na určení, že jsou vůči nim právně neúčinné právní úkony specifikované ve výroku II. odvolacího soudu], jednak zrušil ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé ve vztahu k 2., 3., 4. a 6. žalovaným, jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi všemi žalobci a všemi žalovanými), a konečně nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání (výrok IV).
Dovoláním žalobců byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém rozsahu kromě té části výroku I., kterým byl odvolacím soudem potvrzen vůči 1. žalovanému zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé; dovolání tedy směřuje ve vztahu k tomuto žalovanému do zrušujícího výroku o nákladech řízení.
Zmatečnostní vady řízení vypočtené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které
(s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, proto podmínky přípustnosti dovolání z hlediska citovaného ustanovení nejsou splněny.
Proti výroku odvolacího soudu III., kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, není dovolání rovněž přípustné z následujících důvodů. O zrušení rozsudku soudu prvního stupně a
o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení
§223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je ustanovením §223 o.s.ř. stanovena forma rozsudku. Zákon upravuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu - vedle důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., -
v ustanoveních §238a a §239. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být při splnění předpokladů v nich uvedených přípustné, jen jde-li o usnesení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby [§238a odst. 1 písm. b) o.s.ř.], kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nebo kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno nebo potvrzeno; z uvedeného tedy vyplývá nepřípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena
k dalšímu řízení.
Zbývá proto posouzení otázky, zda je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu (výrokům I., II.) podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.,
ve smyslu shora vymezených kritérií. Z hlediska uvedeného ustanovení žalobci namítají, že rozhodnutí má zásadní význam ohledně výkladu pojmu „vymahatelné pohledávky“ při aplikaci ustanovení §42a obč. zák. Výklad, který je ustálený v judikatuře Nejvyššího soudu ČR a podle něhož se tímto pojmem rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí, žalobci považují za restriktivní, nemající oporu v ustanovení §42a obč. zák. Podle jejich názoru „vymahatelnou pohledávkou“ je třeba rozumět každou dlužníkem neuspokojenou pohledávku po době její splatnosti, kdy lze její splnění vymáhat prostřednictvím soudu. Namítají, že výkladem pojmu „vymahatelná pohledávka“ podávaným Nejvyšším soudem, na který se odvolává i odvolací soud, je obsah tohoto výrazu zúžen tak, že se odnímá ochrana věřitelům v těch případech, kdy je k jejich škodě majetek dlužníka převeden na jiné subjekty, následně prohlášen konkurs na majetek dlužníka a konkursní řízení, které brání dosažení rozhodnutí o pohledávce trvá dostatečně dlouho, aby uplynula lhůta k podání odpůrčí žaloby. Uplatňují tedy důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud rozhodl z hlediska položené právní otázky konformě
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, citovanou v odůvodnění svého rozsudku, na kterou lze pro stručnost odkázat, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Argumentaci žalobců, že při aplikaci ustanovení §42a obč. zák.,
na základě výkladu vymahatelné pohledávky ve smyslu ustálené judikatury, se odnímá ochrana věřitelům, považuje za neopodstatněnou. Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, obsažený v ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, určuje ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000). I když odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení
o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., pokud v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka za dlužníkem ještě vymahatelná a žalobce se domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), jak správně v důvodech svého rozhodnutí konstatuje odvolací soud. Skutečnost, že soud prvního stupně v rozporu s tímto závěrem řízení nepřerušil, odvolací soud posoudil jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jako důvod
pro zrušení uvedené části rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Ochrana žalobců jako věřitelů je tedy uvedeným postupem zajištěna, aby se i v namítaném případě mohli nadále domáhat odporovatelnosti, aniž by přišli
o lhůtu k podání odpůrčí žaloby. Jinou otázkou ovšem je, že nároky uplatněné u soudu podle ustanovení §42a obč. zák., mají-li být žalobci úspěšní, musí splňovat podmínky stanovené zákonem, mimo jiné, že odpůrčí žaloba je řádně podána rámci uvedené prekluzivní lhůty. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců z hlediska vymezeného dovolacího důvodu není přípustné, ani podle ustanovení §239 odst. 2 písm. o.s.ř., neboť v případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položené právní otázky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pokud žalobci namítali nesprávnost závěru odvolacího soudu o prekluzi práva odporovat shora vymezeným právním úkonům, je třeba konstatovat, že návrh
na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu ohledně této otázky neučinili. Vzhledem k tomu, že však odvolací soud ve výroku IV. neuvedl, pro kterou otázku dovolání nepřipustil, dovolací soud se zabýval přípustností dovolání,
i pokud jde o tuto uplatněnou námitku, z hlediska ustanovení §239 ost. 2 o.s.ř. (srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.2.1997 sp. zn. III ÚS 253/96). Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen
z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jak vyplývá ze shora uvedeného, uplatněná námitka je dovolacím důvodem dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., tedy je namítána vada řízení (jiná než uvedená v §237 odst. 1), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jejich dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodl s ohledem na to, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o celém předmětu řízení (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu