ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1701.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1701/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. proti žalované obchodní společnosti K. C., veřejná obchodní společnost, zastoupené advokátem, o 140.746,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 11 C 42/2000 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č.j. 3 Co 2/2002-129, takto:
I. Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 38.267,16 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 102.478,84 Kč s příslušenstvím se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. července 2001, č.j. 11 C 42/2000-96, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. listopadu 2001, č.j. 11 C 42/2000-119, uložil žalované zaplatit žalobci částku 96.141,84 Kč
s příslušenstvím. Současně zamítl žalobu, aby žalovaná bylo povinna zaplatit žalobci
44.604,16 Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č.j. 3 Co 2/2002-129, vyslovil, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 134.409,-Kč s příslušenstvím, přičemž se žaloba ohledně částky 6 337,-
s příslušenstvím zamítá. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že v minulosti byly mezi účastníky uzavřeny smlouvy o užití a odměnách za užití hudebních děl při vysílání žalované prostřednictvím kabelové televize. K uzavření obdobných smluv v letech 1997, 1998, 1999 a 2000 (období žalobou dotčené) však nedošlo s ohledem na rozdílný názor účastníků na výši těchto odměn. Mezi účastníky pak bylo nesporné, že žalovaná v rozhodném období užila žalobcem chráněný repertoár, přičemž nesporným byl i rozsah jeho užití - počet jednotlivých účastnických zásuvek. Sporu nebylo též o tom, jakou částku za jednotlivé roky tohoto období žalovaná žalobci na autorských odměnách zaplatila (142 016,- Kč). Odvolací soud dále konstatoval správnost zjištění soudu prvního stupně o charakteru a činnosti APKT, i o způsobu výpočtu autorských odměn, požadovaných žalobcem od jiných provozovatelů kabelových televizí za jednu účastnickou stanici v jednotlivých letech předmětného období.
Odvolací soud však dovodil, že z těchto správných zjištění však soud prvního stupně neučinil odpovídající právní závěr. Připomněl, že ačkoliv ve výše zmíněných letech mezi účastníky nebyly uzavřeny příslušné smlouvy, bylo třeba uplatněný nárok posoudit podle dříve platného autorského zákona č. 35/1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§106 platného autorského zákona č. 121/2000 Sb.). Soud poukázal na §13 odst. 1 uvedeného autorského zákona, podle něhož při každém užití díla náležela autorovi, s výjimkami uvedenými v §15 téhož zákona autorská odměna. Toto ustanovení nerozlišovalo, zda šlo o užití díla na základě smlouvy (tedy o užití oprávněné) či zda šlo o užití díla neoprávněné (bez uzavření příslušné smlouvy). Jestliže v daném případě bylo užití chráněných děl žalovanou nezpochybněno, bylo třeba žalobcem uplatněný nárok posoudit co do základu jako důvodný, a to nikoliv jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (jak učinil soud prvního stupně), ale jako nárok autorskoprávní, t.j. jako nárok na zaplacení odměny vzniklý ze zákona.
Při rozhodování o výši této odměny soud vycházel z ustanovení §12 odst. 1 písm. c) ve spojení s §13 odst. 1 uvedeného zákona, kdy obecné právo na autorskou odměnu je chápáno jako právo na odměnu, která je přiměřená všem okolnostem konkrétního případu. Podle soudu ji proto lze stanovit i podle ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") volnou úvahou. Ta však musí být podložena zjištěním takových skutečností, které soudu umožní přijmout závěr o výši konkrétního nároku. Tyto skutečnosti a zjištění ve spise obsaženy jsou, a již soud prvního stupně z nich vycházel. Jednotlivé částky požadované žalobcem za jednu uživatelskou zásuvku odpovídají obvykle placeným odměnám a byly tak podkladem
pro úvahu soudu o přiměřenosti autorské odměny v daném případě.
Odvolací soud se současně zabýval i námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. S přihlédnutím k nesprávné právní kvalifikaci vycházel soud prvního stupně
z dvouleté promlčecí lhůty. Nárok na zaplacení autorské odměny, jak byl uplatněný nárok posouzen odvolacím soudem, se podle ustanovení §101 občanského zákoníku /dále jen \"o.z.\"/ promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Takto bylo proto promlčeno období týkající se uplatněného nároku od 1. 1. 1997 do 5. 10. 1997. Odvolací soud tak dovodil, že žalobci náleží 134 409,- Kč s příslušenstvím, zatímco do částky 6 337,- Kč byl nárok promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. března 2003, přičemž zástupci žalované byl doručen dne 11. března téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v pondělí dne
12. května 2003 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. 6. 2004. Dovolatelka má zato, že dovolání v této věci je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., přičemž má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelka připomíná, že ustanovení §136 o.s.ř. je možné užít jen‚
za předpokladu, že výši nároků by bylo nutné zjišťovat s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Zastává názor, že na straně žalobce nebyla splněna povinnost důkazu a povinnost tvrzení a v řízení tak nebylo prokázáno, jakým způsobem dospěl žalobce k požadované výši autorské odměny. Sám fakt, že někteří z provozovatelů kabelových televizí v minulosti uzavřeli s žalobcem příslušné smlouvy a akceptovali požadovanou výši autorské odměny, podle dovolatelky nedává ještě soudu právo postupovat podle ustanovení §136 o.s.ř., neboť tvorbu ceny může žalobce s odvoláním na své vlastní hospodaření soudu doložit listinnými důkazy. Žalovaná proto považuje
za zásadní, aby byla v tomto sporu prokazována požadovaná autorská odměna ekonomickým rozborem a kalkulací, případně znaleckým posudkem. Navrhla proto, aby jak rozsudek odvolacího soudu tak i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Vyjádření k tomuto dovolání podáno nebylo.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované pokud se týče výroku odvolacího soudu, jímž byl v přísudku částky 38 267,16 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změněn, bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v této části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Ani samotný obsah podaného dovolání však ve své podstatě neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozhodnutí v této části zpochybnily
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v dané situaci nejde.
Lze-li výši nároku zjistit jen z nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (§136 o.s.ř.).
Při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna (§13 odst. 1 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb.).
Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud při vymezení výše nároku žalobce náležitě s touto otázkou vypořádal. Dovolací soud se především ztotožňuje
s jeho závěrem, že při rozhodování o výši autorské odměny ve smyslu §12 odst. 1
písm. c) ve spojení s §13 odst. 1 tehdy platného autorského zákona bylo třeba přihlížet k jeho přiměřenosti ve vztahu ke všem okolnostem konkrétního případu. Odvolací soud též náležitě vysvětlil existenci těch zjištěných skutečností, které mu pak v tomto odůvodněném případě umožnily postupovat podle ustanovení §136 o.s.ř. Je též skutečností, že daný nárok byl žalobcem prokázán co do svého právního základu, přičemž odvolacím soudem byly přiléhavě seznány obtíže při zjištění výše uplatněného nároku. Jestliže tedy odvolací soud v tomto případě zvolil, při současném respektování zjištěných skutečností, umožňujících posouzení výše uplatněného nároku, postup určení výše tohoto nároku podle ustanovení §136 o.s.ř., nepochybil. Proto v této části je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání dovolatelky považovat napadené rozhodnutí
za správné. Proto bylo dovolání žalované v této části zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.).
V ostatním pak není dovolání žalobce přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci, pokud se týče částky 96.141,84 Kč s příslušenstvím, neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť odvolací soud takto fakticky potvrdil v této části rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci tuto částku (napadeným rozsudkem nebyl ve skutečnosti v této části změněn rozsudek soudu prvního stupně, ale fakticky potvrzen); resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Kdy jde rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Jak vyplývá z úvah, pojících se k výroku, kterým bylo dovolání žalované zamítnuto, není podkladu pro závěr, podle něhož by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo posuzováno jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Proti uvedenému výroku proto není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) proto nezbylo, než toto dovolání
v uvedené části jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu jako celek, t.j.
ve všech výrocích ve věci samé. Napadla tak i výrok, který ohledně částky 6.337,- Kč vyzněl v její prospěch, t.j. zamítnutím žaloby v této části. Protože tak tímto výrokem nebyla žalované způsobena jakákoliv újma, není k podání dovolání proti němu legitimována. Dovolací soud proto v tomto případě dovolání žalované směřující proti tomuto výroku též odmítl - tentokrát podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení
s §218 písm. b) téhož zákona.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, 142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka se svým dovoláním jednak neměla úspěch, jednak bylo dovolání v této věci odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu