ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1701.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1701/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně S. H., zastoupené advokátem, proti žalované F. n. K. V., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 89/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 297/2004-58, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 297/2004-58, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2004, č.j. 32 C 89/2003-40, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni v opisu veškerou zdravotní dokumentaci J. H., narozeného 3.11.1960 a zesnulého dne 12. 8. 2002, která byla žalovanou pořízena v období červen až srpen roku 2002, jakož i další zdravotní dokumentaci, která je vedena žalovanou a souvisí s onkologickým onemocněním J. H.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§212 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Věc posoudil podle ustanovení §11, §13 a §15 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), podle nichž má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevu osobní povahy (§11 o.z.), dále má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 o.z.), když po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo
na ochranu její osobnosti manželu a dětem a není-li jich jejím rodičům (§15 o.z.).
Žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv svých a svého zemřelého manžela (konkrétně do práva na soukromí) ve skutečnosti, že žalovaná odmítá vydat zdravotní dokumentaci jejího zemřelého manžela.
Odvolací soud považoval za základní otázku, zda právo, jehož se žalobkyně jménem svým a současně za svého zemřelého manžela dovolává, je právem chráněným ustanovením §11 o.z. Uvedl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává příkladmo §11 o.z. a patří mezi ně i soukromí. Právo
na soukromí spočívá v právu jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu, mohou být skutečnosti jeho soukromého života zpřístupněny jiným. Předmět práva na osobní soukromí tvoří vnitřní intimní sféra života jednotlivce vytvářená skutečnostmi jeho soukromého života. Z tohoto obsahu práva
na osobní soukromí vyplývá, že nevydání zdravotnické dokumentace z objektivního pohledu nemůže být neoprávněným zásahem do soukromí žalobkyně ani jejího zemřelého manžela, neboť není způsobilé jakkoli narušit vnitřní intimní sféru života žalobkyně a tím méně jejího zemřelého manžela za jeho života. Ani sama žalobkyně blíže neodůvodňovala, jak se nevydání zdravotní dokumentace na její vnitřní intimní sféře života projevilo, když tato skutečnost se osobnosti jejího již zemřelého manžela dotknout vůbec nemohla.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18. března 2005, přičemž zástupci žalobkyně bylo doručeno téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne
18. května 2005 včasné dovolání. Má zato, že dovolání je přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Vytýká mu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. - žalobkyní však nedopatřením uváděné ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Právní otázka, která je základem rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla doposud řešena u dovolacího soudu a žalobkyni nejsou známa ani případná publikovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů. Navíc je tato právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Je sporné, zda nejbližší příbuzní zesnulého mají právo na přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace zesnulého. Dovolatelka je přesvědčena, že tyto osoby toto právo mají ve stejném rozsahu jako měl za svého života zesnulý. Odepření tohoto práva zdravotnickým zařízením zasahuje do soukromí zesnulého i nejbližších příbuzných. Žalobkyně je toho názoru, že při absenci právní úpravy v zákoně o péči o zdraví lidu je zapotřebí použít obecné právní úpravy dané občanským zákoníkem v jeho §15. Smrtí fyzické osoby zaniká nejen schopnost fyzické osoby starat se o svá osobnostní práva, ale zaniká i subjekt těchto práv sám o sobě. Zanikají i jeho osobnostní práva. Naproti tomu i po smrti fyzické osoby zpravidla přetrvávají niterné, často velmi silné a intimní vztahy blízkých osob k zemřelému. Zásahem třetích osob do osobnostních práv zemřelého, do jeho cti, dobré pověsti, jména apod. v situaci, kdy zemřelý sám již není schopen tato práva hájit, dochází k narušení soukromí pozůstalých blízkých osob. Je tak ovlivněn i jejich niterný život. Občanský zákoník v §15 svěřuje ochranu osobnostních práv pozůstalým blízkým osobám právě proto, že ochrana osobnostních práv zemřelého je zpravidla rovněž ochranou osobnostních práv pozůstalých. Obdobně i v situaci, kdy panují pochybnosti blízkých osob o zdravotním stavu zemřelého před smrtí a o příčinách smrti, o tom zda někdo nenese na smrti zavinění, a v situaci, kdy zemřelý pacient sám není schopen uplatňovat své právo na informace o zdravotním stavu, ani udělit souhlas s poskytnutím těchto informací, odmítnutí poskytnout informace o zdravotním stavu je způsobilé závažným způsobem zasáhnout do soukromí pozůstalých. Odvolací soud tedy nesprávně usoudil, že nevydání zdravotnické dokumentace nemůže ovlivnit intimní sféru života zesnulého ani pozůstalých. Proto dovolatelka navrhuje aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 29. června 2005, ve kterém se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Domnívá se, že právo na vydání zdravotnické dokumentace není právem chráněným ustanovením §11 a §15 o.z. Proto navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby žalované byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dovolací soud má zato, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam při řešení otázky práva pozůstalých na přístup k informacím ze zdravotní dokumentace zesnulého v řízení
o ochranu osobnosti.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Existence těchto možných vad však ze spisu nevyplývá.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Při vymezení obsahu práva na ochranu osobnosti je nutno vycházet
ze skutečnosti, že subjektivní osobnostní právo a v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Prostřednictvím tohoto subjektivního osobnostního práva se osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna uplatňuje ve vztahu k jiným subjektům s rovným právním postavením.
Subjektivní všeobecné osobnostní právo se vyznačuje především tím, že toto právo:
- náleží bez dalšího každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu,
- s ohledem na svůj předmět, který tvoří osobnost jako atribut spjatý s každou fyzickou osobou jako individualitou a suverénem, resp. jednotlivé hodnoty jako součásti celistvosti této její osobnosti v její fyzické a morální jednotě (především život, zdraví a tělo, osobní svoboda, čest, důstojnost a pověst, jméno, podoba,slovní projevy osobní povahy, jakož i osobní soukromí) má osobní, nemajetkový charakter,
- působí vůči všem ostatním subjektům (t.j. vůči všem fyzickým a právnickým osobám s rovným právním postavením,
- patří fyzické osobě výlučně po celou dobu jejího života, což znamená, že fyzická osoba jako subjekt všeobecného osobnostního práva po celou dobu svého života vylučuje kterýkoliv subjekt s rovným právním postavením z možnosti nakládat
v mezích právního řádu se svou osobností, resp.s jejími jednotlivými hodnotami,
- je časově neomezené, takže trvá po celou dobu jejího života, t.j. od jejího narození (resp. již od početí), až do její smrti,
- je dále nepřevoditelné (nezcizitelné), nepostižitelné výkonem rozhodnutí a je nepromlčitelné a neprekludovatelné (obdobně srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva autorů Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., 2004, str. 96 násl.)
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně neprokázala existenci neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv a osobnostních práv svého manžela. Tento závěr je v souzené věci určující, protože nebyl-li prokázán zásah
do osobnostních práv žalobkyně a jejího manžela, schází základní předpoklad pro případné přisouzení prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z.
Dovolací soud má zato, že právo na soukromí, které obsahuje i právo fyzické osoby na rodinný život v sobě obsahuje i předpoklad péče a zájmu o zdraví nejbližších osob (stejně tak, jako je i právem samotné fyzické osoby být informován o vlastním zdravotním stavu).Ochrany tohoto práva vyplývající z ustanovení §11 násl. o.z. se však lze úspěšně domáhat jen v případě, že k narušení tohoto práva skutečně také došlo.
To však v případě žalobkyně, stejně tak jako u jejího zesnulého manžela, zjištěno nebylo.
Nadto, i pokud by k tomuto zásahu skutečně došlo, pak samotné vydání zdravotní dokumentace (resp. jejího opisu) by bez dalšího bylo obtížně možno považovat za prostředek, který by byl způsobilý tento zásah reparovat.
Nelze ani dospět k závěru, že by samotný fakt nevydání zdravotní dokumentace (jejího opisu) žalobkyni byl samostatným zásahem do práva na ochranu osobnosti, jak správně konstatoval ve svém rozhodnutí již odvolací soud. V tomto případě totiž takto uplatněný požadavek neodpovídá žádnému právu imanentnímu osobnosti fyzické soby, které by nesplněním tohoto požadavku bylo porušeno.
Při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, a tak i uplatněným dovolacím důvodem, je proto výtka, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neopodstatněná. Z vyložených důvodů lze proto rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolací soud má zato, že okolnosti případu odůvodňují rozhodnout o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu