ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1761.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1761/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce České republiky - Finančního úřadu O., proti žalované P. a M. s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 85/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 6. října 2004, č.j. 11 Co 458/2004-77, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2004, č.j. 28 C 85/2001-55, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že dohoda uzavřená podle §574 občanského zákoníku, kterou daňový dlužník P. s.r.o. prominul žalované pohledávku ve výši 1,454.427,64,- Kč, je vůči žalobci právně neúčinná a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel zejména
ze zjištění, že žalobce je věřitelem, který má za daňovým dlužníkem vymahatelnou pohledávku z titulu vykonatelného výkazu nedoplatků ve výši 842.299,- Kč. Z uvedeného skutkového závěru odvolací soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 obč. zák. Pasivní věcnou legitimaci žalované posoudil podle ustanovení §42 odst. 3 obč. zák., přičemž odporovaný právní úkon daňového dlužníka považoval za jednání v prospěch žalované společnosti. Odvolací soud shledal i splnění všech předpokladů pro úspěšné uplatnění odpůrčí žaloby v souladu s ustanovením §42 odst. 2 obč. zák. Vztahy mezi žalovanou společností
a společností daňového dlužníka hodnotil jako poměr mezi osobami blízkými, neboť tyto právnické osoby měly společné dva jednatele a zároveň společníky, přitom žalovaná neprokázala vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání zákonem předpokládaného úmyslu daňového dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení. Namítá zejména, že „bylo-li v rámci zjišťování skutkového stavu prokázáno, že dlužník P. s.r.o. byl vymazán z obchodního rejstříku dne 10.12.2002, … měla být před rozhodnutím ve věci zkoumána otázka existence jednoho z předpokladů úspěšného odporování dle §42a obč. zákoníku, a to otázka existence „vymahatelné pohledávky“ žalobce za dlužníkem. Jestliže dlužník byl dne 10.12.2002 vymazán z obchodního rejstříku, došlo toho dne k zániku jeho právní subjektivity. Jednalo se
o zánik bez právního nástupce po zrušení společnosti pro zamítnutí návrhu
na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku. Z hlediska §579 obč. zákoníku, vzhledem k neexistenci právního nástupce zaniklé společnosti, došlo zánikem (smrtí) této společnosti i k zániku jejích závazků a tím i k zániku pohledávek těmto závazkům odpovídajícím. Dle názoru žalované pak dne 10.12.2002 přestala trvat jedna z podmínek (vlastnictví vymahatelné pohledávky za účastníkem odporovaného úkonu) nezbytných pro úspěšné odporování právnímu úkonu. ... Z toho důvodu měla být žaloba zamítnuta.“ Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádala
o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů), přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Účelem institutu odporovatelnosti je zajistit ochranu věřitele před účinky takových právních úkonů dlužníka, které vedou
ke zkrácení věřitele (právní úkony in fraudem creditorum). Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je - jak uvádí ustanovení §42a odst.1 obč. zák. - věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou
ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky
z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jak vyplývá z uvedeného, dovolací důvod vymezený žalovanou není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu