ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1778.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1778/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 52/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č.j. 1 Co 280/2004-83, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č.j. 11 Co 280/2004-83, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. dubna 2004, č.j. 10 C 52/2001-69, kterým bylo podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. určeno, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem zpravodajských orgánů Federálního ministerstva vnitra ČSSR v žádné z kategorií uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda žaloba obsahující uplatněný požadavek je žalobou na ochranu osobnosti nebo žalobou na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Poukázal na to, že v označené věci již Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2002, č.j. Ncp 3000/2001-19, rozhodl podle
§104a odst. 2 o.s.ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné okresní soudy. Přihlédl též k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky vztahující se k této právní problematice. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobce, že z hlediska důkazního břemene bylo ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. povinností žalovaného dokazovat – oproti žalobnímu požadavku – že žalobce byl osobou, na kterou se vztahuje ustanovením §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. O této okolnosti podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně náležité a úplné dokazování a z provedených důkazů vyvodil správné skutkové i právní závěry. Nebyla tak prokázána spolupráce žalobce s orgány bývalé StB. Proto nebylo rozhodné o jakou formu spolupráce se mělo jednat.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 4. března 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 3. května 2005 včasné dovolání. Vytýká, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje tak dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolatelka především namítá, že předmětný spor je sporem nikoliv o určení podle §80 písm. c) o.s.ř., ale ve skutečnosti sporem o ochranu osobnosti, o němž přísluší vést řízení a rozhodovat v prvém stupni Městskému soudu v Praze. Připomíná, že žalobce a žalovaný nejsou v žádném právním vztahu, přičemž právní postavení žalobce se (v důsledku této žaloby) nezmění. Tvrzené skutečnosti, jež jsou předmětem určovacího návrhu, musí prokázat žalobce. Nadto Ministerstvo vnitra jednající (v této věci) za stát jako jeho organizační složka není totožná s bývalým Federálním ministerstvem vnitra (ČSSR), stejně tak jako s republikovým orgánem téhož resortu. Evidenční pomůcky všech složek bývalé StB drží pouze jako archiválie. Plní tak povinnosti vyplývající z příslušných zákonných předpisů. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními v daném řízení. Výrok potvrzeného rozsudku soudu prvního stupně je podle dovolatelky nevykonatelný, když se v něm používá pojmu „zpravodajský“. Nadto žalovaná musí vždy žalobci ve smyslu ustanovení §9 zákona
č. 451/1991 Sb. vydat pozitivní lustrační osvědčení, že byl evidován jako spolupracovník StB.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 2. června 2005, v němž s ním vyslovuje nesouhlas. Současně konstatuje, že podané dovolání není přípustné. Navrhuje, aby toto dovolání bylo odmítnuto. Žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Stav řízení v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadeným rozsudkem totiž především nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Takovýto charakter však napadený rozsudek Městského soudu v Praze nemá.
Otázka vztahu žaloby na ochranu osobnosti v případech, kdy byla fyzická osoba evidována jako spolupracovník bývalé StB a žaloby na určení podle §80 písm. c) o.s.ř., že tato osoba nebyla tímto spolupracovníkem, je řešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. 46/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) se závěrem, že takováto žaloba není vyloučena, přičemž o ní rozhodují v prvním stupni okresní soudy (obdobně též srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva , Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., 2004, str. 386).
K námitce dovolatelky zpochybňující, zda je žalobou důvodně dotčena žalobcem označená organizační složka žalované, je třeba připomenout, že dne 31. prosince 1992 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika a jejími nástupnickými státy se podle čl. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, staly Česká republika a Slovenská republika. Podle článku 3 téhož ústavního zákona zánikem České a Slovenské Federativní Republiky mimo jiné zanikly též státní orgány této republiky (t.j. i Federální ministerstvo vnitra).
Ze zmiňovaného ústavního zákona vyplývá, že příslušné pravomoci příslušející ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky federálním orgánům, přecházely, resp. náležely od 1. ledna 1993 na území České republiky příslušným orgánům této republiky a na území Slovenské republiky pak jejím orgánům, pokud ústavní zákon některé z republik nestanoví jinak. U agendy týkající se evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., se
za právního nástupce bývalého Federálního ministerstva vnitra považuje Ministerstvo vnitra České republiky. Podle ustanovení čl. 3 odst. 3 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. totiž působnost ústředních orgánů stání správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší, přičemž v případě pochybnosti rozhodne vláda České republiky nařízením ( takovým předpisem je zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších novel). Působnost spravovat sporem dotčenou evidenci tak v případě občanů České republiky náleží Ministerstvu vnitra České republiky.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je konformní s uvedenými závěry. Nelze jej proto klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak má
na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Významné současně je, že podstatou určovacího výroku je, zda žalobce byl (resp. nebyl) spolupracovníkem orgánů bývalého Federálního ministerstva vnitra v některé z kategorií uvedených v §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 451/1991 Sb. Přesné označení příslušné organizační složky tohoto orgánu, pro níž měl být žalobce takto evidován, se proto nejeví jako významné.
Pokud dovolatelka není srozuměna se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v daném řízení, pak tím dovolání fakticky směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není použitelný.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §5 písm. c) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení
s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 1.550,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu