ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1806.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1806/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce D. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o určení zůstavitelova majetku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 164/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2004, č. j. 19 Co 618, 619/2003-126, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9.4.2003, č.j. 22 C 164/98-102, doplněným usnesením ze dne 4.9.2003, č.j. 22 C 164/98-114, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu žalobce
na určení, že „zůstavitel I. K., zemřelý dne 28.10.1992, ke dni úmrtí vlastnil v bezpodílovém spoluvlastnictví s pozůstalou manželkou A. K. ¼ domu čp. 2342 a pozemku č. parc. 3616 zapsaných v katastru nemovitostí P., k. ú. V. na LV č. 1025, a ve svém výlučném vlastnictví tyto věci: starožitný psací stůl s nástavcem a zásuvkami, starožitný intarzovaný prádelník se zásuvkami, starožitnou intarzovanou selskou truhlu, starožitnou intarzovanou skříň, komodu s psacím pultem, intarzovanou starožitnou postel a noční stolek“ (výrok I.); uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.) a povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení v částce 16.995,- Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2004, č.j.
19 Co 618,619/2003-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda je přípustný „extenzívní výklad výjimky ohledně věcí, které nepatřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů
ve smyslu ust. §143 občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991)“. Namítá, že „soud I. i II. stupně nepoužil právo platné v době, kdy došlo k nabytí vlastnictví, tedy ust. §§143 a §145 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991)
a ust. §16 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů“; že „z BSM mohly být vyloučeny pouze předměty sloužící výkonu povolání na obdobné úrovni jakou jsou věci osobní potřeby“; že „žalovaná získala oprávnění k podnikání až po koupi předmětné nemovitosti“; že „z prohlášení zůstavitele vůbec nevyplývá, že by předmětné nemovitosti měly sloužit výkonu povolání žalované“ a že je nesprávné pojem „výkon povolání“ ve smyslu ust. §143 obč. zák. (platného k 31.12.1991) „automaticky spojovat s podnikáním podle ust. §16 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání namítá, že „soud I. i II. stupně nepoužil právo platné v době, kdy došlo k nabytí vlastnictví, tedy ust. §143 a §145 odst. 2 občanského zákoníku
(ve znění platném do 31.12.1991) a ust. §16 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů“; že „z BSM mohly být vyloučeny pouze předměty sloužící výkonu povolání na obdobné úrovni jakou jsou věci osobní potřeby“; že je nesprávné pojem „výkon povolání“ ve smyslu ust. §143 obč. zák. (platného k 31.12.1991) „automaticky spojovat s podnikáním podle ust. §16 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaný v časopisu Soudní judikatura
pod poř. č. 34, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2000, sp. zn.
22 Cdo 40/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003).
Žalobce dále v dovolání namítá, že „žalovaná získala oprávnění k podnikání až po koupi předmětné nemovitosti“ a že „z prohlášení zůstavitele vůbec nevyplývá, že by předmětné nemovitosti měly sloužit výkonu povolání žalované“.
I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 2.500,- Kč
a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu