ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1880.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1880/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) A. B. a b) E. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 67/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co 71/2003-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co 71/2003-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 24. března 2003, č.j. 24 C 67/2001-102 zamítl návrh, aby žalovaný byl uznán povinným prostřednictvím regionálního měsíčníku \"ZLOBICE noviny pro K. a okolí\" formou placené inzerce uveřejnit sdělení: \"Dne 20. října 2001 jsem umístil v předzahrádce svého domu č. 438 na ul. J. v K. text o manželech A. a E. B. a tento text jsem tam ponechal nejméně pět dnů. Za své jednání se manželů B. omlouvám\". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v tomto případě s přihlédnutím k ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. vycházel z pravomocného rozhodnutí Komise pro projednání přestupků v K. (dále jen \"KPPP\") ze dne 13. února 2002, a to jak ve věcném, tak v časovém vymezení skutku. Pokud žalobci tvrdili, že žalovaný umístil kůl s cedulí dne 20. října 2001, odchýlili se tak od časového určení skutku v pravomocném rozhodnutí KPPP (kde tento skutek byl časově vymezen tak, že k přestupku došlo v noci z 20. října 2001 na 21. října 2001). V tomto případě bylo proto na žalobcích dokázat rozhodné skutečnosti
k prokázání tvrzení o odlišném časovém vymezení skutku. To však žalobci neučinili. Žalobci proto podle soudu prvního stupně neunesli důkazní břemeno o časovém vymezení předmětného skutku. Tato okolnost pak byla důvodem zamítnutí této žaloby.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně rozhodoval Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co 71/2003-115, kterým tento rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se v tomto případě především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali existenci neoprávněného jednání žalovaného, byť z podání žalobců vyplývaly určité stylistické rozpaky s vymezením žalovaného skutku. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně nehodnotil skutečnost, že žalobci nemají možnost přesně časově vymezit, kdy žalovaný skutek spáchal. Z důkazů (přitom) vyplynulo, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání popisovaného přestupku. Odvolací soud má zato, že soud prvního stupně nepostupoval ve smyslu ustanovení
§135 odst. 1 o.s.ř., když byl vázán rozhodnutím v přestupkovém řízení a nebylo možno přezkoumávat, zda se žalovaný tohoto skutku dopustil či nikoliv.
Odvolací soud pak měl zato, že žalobci požadovaná morální satisfakce je co
do obsahu i formy zcela přiměřená okolnostem, za nichž byl skutek spáchán.Z tohoto důvodu proto rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, přičemž žalovanému byl doručen dne 18. června 2004.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný dne 2. srpna 2004 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádí odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., když podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolatel má zato, že KPPP ve svém rozhodnutí ze dne 13. února 2002 vymezila skutek jak ve věcné rovině a dále v rovině časové, kdy ke skutku mělo dojít
v noci ze dne 20. října 2001 na den 21. října 2001. Podle žaloby se (však) skutek měl stát dne 20. října 2001. Podle dovolatele nelze platně dle ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. dovozovat uplatnění principu vázanosti soudu rozhodnutím jiného příslušného orgánu, pokud soud nerespektuje plně znění výroku o spáchání přestupku v rozsahu rozhodnutím vymezeném skutku a výroku o tom, kdo přestupek spáchal.
Odvolací soud se též nevypořádal s otázkou nepříznivého následku, který měl být způsoben dotčeným jednáním. Nadto byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení ve vztahu (k vymezení) rozsahu údajně způsobené újmy a adekvátnosti poskytnuté satisfakce.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (dovolatel zřejmým nedopatřením požaduje i zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ač mu jím bylo vyhověno a ač výtky obsažené v dovolání směřují výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu).
K podanému dovolání se žalobci vyjádřili podáním ze dne 27.2.2005, jímž se s napadeným rozhodnutím ztotožnili. Navrhli proto zamítnutí dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu řízení z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplyne z pozdějších úvah právě takováto vada ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vedle současné existence vad podřaditelných pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b o.s.ř.) mimo jiné poznamenala posuzované řízení.
Soud prvního stupně žalobu v této věci zamítl z důvodu, že žalobci podle jeho názoru dostatečně z hlediska časového vymezení neurčili a neprokázali skutek, jejž učinili předmětem dané žaloby na ochranu osobnosti. Odvolací soud - na rozdíl
od soudu prvního stupně s tímto závěrem soudu prvního stupně vyslovil nesouhlas a dospěl k závěru, že zde byl tento skutek žalobci vymezen řádně. Sám pak věc posoudil a z hlediska ustanovení §13 odst. 1 o.z. přisoudil žalobcům morální satisfakci ve formě požadované omluvy žalovaného.
S dovolatelem je třeba souhlasit v tom, že odvolací soud, pokud sám rozhodoval o otázce přisouzení satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. (o níž soud prvního stupně nerozhodoval), rozhodoval tak o ni v rozporu se zásadou dvojinstančnosti pouze v jediné instanci. To přes požadavek vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující principy řádného a spravedlivého procesu. Na této skutečnosti pak nemůže změnit nic ani to, že podle zřejmého mínění odvolacího soudu se jednalo \"pouze\" o morální satisfakci.
Jen pro doplnění je třeba uvést to, že se dovolací soud neztotožňuje s odvolacím soudem ani v otázce dopadu časového určení skutku žalovaného v žalobě. Je skutečností, že v případě, že bylo třeba vycházet ve smyslu ustanovení §135 o.s.ř.
z rozhodnutí KPPP, pak důsledně bylo třeba respektovat i časové vymezení tohoto skutku zmíněnou komisí. To však odvolací soud nerespektoval. Rozdíl mezi tvrzením, že ke skutku došlo dne 20. října 2001 a v rozhodnutí KPPP uvedeným údajem, že
ke skutku došlo v noci ze dne 20. října 2001 na den 21. října 2001 je podle dovolacího soudu zcela zřetelný.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Olomouci nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu