ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1881.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) P. Č., b) H. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, Územní pracoviště České Budějovice, Mánesova 3, a 2) J. B., o určení spoluvlastnických podílů k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 267/2002, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2004, č.j. 19 Co 507/2004 - 243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na základě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. 10 C 267/2002 - 218, určil, „že spoluvlastníky nemovitostí čp. 302 na stavební parcele č. 372, stavební parcely č. 372 - zastavěná plocha o výměře 628 m2, pozemkové parcely
č. 2424/1 - ostatní plocha - ostatní komunikace o výměře 337 m2, pozemkové parcely
č. 2424/3 - zahrada o výměře 1887m2 a pozemkové parcely č. 2424/4 - zahrada
o výměře 366 m2, vše v obci a k. ú. K. Ú., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Č. B. na LV č. 539 pro obec a k. ú. K. Ú., jsou P. Č. v rozsahu 29/240 celku, H. V. v rozsahu 37/240 celku, Josef Bílý v rozsahu 66/240 a Česká republika v rozsahu 84/240 celku“, a dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po připuštění změny žaloby tak soud prvního stupně vyhověl žalobě na vydání dědictví oprávněným dědicům podle §485 odst. 1 obč. zák. po zůstavitelce L. B., zemřelé dne 14. 10. 1996, která dne 19. 10. 1998 pořídila závěť formou notářského zápisu, jíž změnila svoji předcházející závěť ze dne 14. 6. 1984. Na základě závěti ze dne 19. 10. 1998 bylo
v dědickém řízení po zůstavitelce pravomocným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1998, č. j. D 1687/96 - 47, rozhodnuto, že druhý žalovaný nabyl podílu ideální 1/3 na předmětných nemovitostech a podíl ideálních 2/3 na nich připadl České republice podle §462 obč. zák. jako odúmrť; podle tohoto rozhodnutí byl proveden záznam spoluvlastnických práv k nemovitostem s tím, že příslušný
pro hospodaření s majetkem státu je první žalovaná.
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 27. 3. 2001, č. j. 10 C 91/99 - 84, jímž žaloba (původních a nynějších žalobců) o určení spoluvlastnických práv k předmětným nemovitostem byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2001, č. j. 6 Co 1157/2001 - 103, který (na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž
s poukazem na vyžádaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie znalce MUDr. V. H. žalobu zamítl z důvodu, že nebylo prokázáno, že zůstavitelka
v době sepsání závěti ze dne 19. 10. 1989 jednala v duševní poruše, která jí činila
k tomuto úkonu neschopnou) dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Na základě podaného dovolání byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2002, č. j. 30 Cdo 59/2002 - 121, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců P. Č. a H. V. a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanými zrušen a v tomto rozsahu mu věc byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci se nejedná o určovací žalobu
ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., nýbrž o žalobu oprávněného dědice na vydání dědictví podle §485 odst. 1 obč. zák., a proto není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; ve vztahu k dalším žalobcům M. M. a I. B. bylo dovolání odmítnuto. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 2438/2002 - 127, byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2001, č. j. 10 C 91/99 - 84, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců P. Č. a H. V., a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanými zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně na základě velmi obsáhlého dokazování provedeného
v původním i v novém řízení, včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie znalce MUDr. V. H., jenž hodnotil jako nevěrohodný, a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie znalce MUDr. J. P. a jeho výpovědi, dospěl k závěru, že zůstavitelka L. B. v době sepsání závěti dne 19. 10. 1989 nebyla k tomu právnímu úkonu schopná pro duševní poruchu, kterou trpěla, a proto je tento právní úkon absolutně neplatný podle §38 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k existenci předcházející závěti zůstavitelky ze dne 14. 6. 1984, která zpochybněna nebyla, nastupují žalobci jako oprávnění dědici po své již dříve zemřelé matce J. Č. podle této závěti v rozsahu jejího dědického podílu na majetku, přičemž přepočtem vznikají jejich ideální spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem v rozsahu 37/240 celku u první žalobkyně a v rozsahu 29/240 celku
u druhého žalobce. Vznesenou námitkou promlčení uplatněného práva žalobců neshledal soud opodstatněnou a žalobě podle §485 odst. 1 obč. zák. proto vyhověl.
K odvolání první žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 20. 4. 2004, č. j. 19 Co 507/2004 - 243, rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku, „vyjma určení podílu žalovaného J. B. v rozsahu 66/240“, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou a ve výroku o povinnosti první žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve vyhovujícím výroku a ve výrocích
o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhému žalovanému zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. S poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie znalce MUDr. P. a na jeho výpověď před soudem shodně s okresním soudem dovodil, že závěť zůstavitelky ze dne 19. 10. 1989 je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatná, neboť v době jejího pořízení jednala zůstavitelka v duševní poruše, která jí činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Za správný považoval krajský soud rovněž názor soudu prvního stupně, že k promlčení nároků žalobců, uplatněných podle §485 odst. 1 obč. zák., nedošlo, a nepřisvědčil ani námitce první žalované, že řízení před soudem prvního stupně trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad spatřuje dovolatelka „v tom, že nalézací soud v obsazení, v němž rozhodoval, hodnotil důkazy, které neprováděl, a tak byla porušena zásada přímosti, vyjádřená v ust. §122 o. s. ř.; jde zejména o výpovědi žalobců a znalce MUDr. V. H. a jeho znaleckého posudku“, na jejichž základě rozhodl zcela opačně. Další vada řízení spočívá „v existenci dvou zcela reálně si konkurujících znaleckých posudků v otázce duševní poruchy zůstavitelky“ v době sepsání závěti pořízené dne 19. 10. 1989 formou notářského zápisu. Dovolatelka má za to, že „v situaci, kdy dva znalci, z nichž ani jeden zůstavitelku osobně nezkoumal“, měl soud prvního stupně vyžádat revizní znalecký posudek, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhli, dovolání bylo jako nepřípustné (případně opožděné) odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za kterého jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle
§242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož
i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyli v dovolání uplatněny.
V posuzované věci právní žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu
na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že první žalovaná nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že „nalézací soud v obsazení, v němž rozhodoval, hodnotil důkazy, které neprováděl, a tak byla porušena zásada přímosti, vyjádřená v ust. §122 o. s. ř.“, a že soud prvního stupně neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud se jím může zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání první žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a
§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesëní není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu