ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1883.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1883/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 42/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2005, č.j. 1 Co 87/2004-75, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 3.200,- Kč její zástupkyni, advokátce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2005, č.j. 1 Co 87/2004-75, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2004, č.j. 23 C 42/2003-52, v napadených výrocích I. a III., kterým jednak bylo žalobci s odkazem
na ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 300.000,- Kč, jednak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 14. července 2002 zavinil dopravní nehodu, při níž způsobil smrt dcery žalobkyně T. L., čímž zasáhl trvale a neodčinitelně do práva žalobkyně na soukromí zahrnující i právo
na realizaci a rozvíjení rodinných vztahů matky s dcerou, mezi nimiž byl hluboký citový vztah. Žalovaný tak protiprávně porušil práva žalobkyně chráněná ustanovením §11 o.z., takže mu vznikla povinnost poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud pak podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozebral předpoklady určení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z.
Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně přihlédl
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Připomněl, že satisfakce má mít účinky reparační pro postižené, avšak nikoliv likvidační pro původce zásahu (zde soud vyslovil přesvědčení, že se majetkové poměry žalovaného, jako studenta, v budoucnu zlepší). Současně se však ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že úroveň majetkového postavení povinné osoby není zákonným kritériem
pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, avšak je třeba ověřit, jaká je majetková situace povinného, aby tato náhrada nebyla pro původce zásahu do budoucna zcela likvidační. Odvolací soud též současně poukázal na skutečnost, že v přiznané výši finančního zadostiučinění je zohledněna lítost nad způsobeným zásahem, kterou žalovaný projevil v rámci trestního řízení, i jeho omluva.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. dubna 2005, přičemž zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 13. června 2005 včasné dovolání. Dovolací důvod spatřuje v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a předpokládá proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel má zato, že odvolací soud byl veden nesprávnou úvahou, když přiměřenost přiznané finanční satisfakce odůvodňuje skutečností, že žalovaný je vysokoškolským studentem, takže díky svému vzdělání časem zlepší své majetkové poměry tak, že bude schopen tuto satisfakci žalobkyni zaplatit. Pro soud je přitom rozhodující stav v době vydání rozsudku, takže nelze navázat na skutečnost, která
v budoucnu nastat nemusí. Žalovaný též připomíná aktuální úpravu obsaženou
v ustanovení §444 odst. 3 o.z. a má zato, že vztah této úpravy a úpravy ochrany osobnosti není ani v současné době zcela jasný.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se vyjádřila žalobkyně písemným podáním ze dne
8. srpna 2005, v němž se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu jak
po stránce skutkové, tak i právní. Navrhuje proto jeho odmítnutí.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Tak tomu však v souzené věci není.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Je pak třeba vycházet z toho, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyně chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník v §13 odst. 2
za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti,
za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Základem úvah podle §136 o.s.ř. je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud přihlížel k uvedeným zásadám, které opakovaně nalézají odraz v judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování obdobných případů ( srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2005, sp.zn. 30 Cdo 1651/2004 apod.). Je pak třeba zdůraznit, že - jak již bylo zmíněno - odvolací soud přihlížel k možnému vývoji majetkových poměrů žalovaného nikoliv s přihlédnutím k potřebě určit odpovídající výši náhrady nemajetkové újmy
v penězích, ale jen pro posouzení toho, zda takto určená částka této náhrady nebude
ve vztahu k žalovanému svou povahou \"likvidační\".
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. Protože pak bylo dovolání odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 3.125,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu