ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1893.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1893/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., 2) P. S., 3) M. V., 4) J. V., 5) L. K., 6) V. K., 7) A. Š., 8) J. S., 9) B. Š., 10) V. M., 11) R. M., všem zastoupeným advokátem, o neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 44/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 40 Co 261/2002-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne
18. listopadu 2003, č.j. 40 Co 261/2002-246, se ve výroku II. kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích III., IV. V. a VI., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. března 2002, č.j. 17 C 44/98-214, výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 7. dubna 1995 mezi Městem O. jako prodávajícím na straně jedné a manželi O. a M. H., manželi M. a J. V., manželi V. a M. P. a A. Š., J. S., B. Š., M. M. a R. M. jako kupujícími na straně druhé. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu
č. p. 332 s pozemkem č. st. 395 zastavená plocha o výměře 221 m2, v katastrálním území L., obec O. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem V. byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření.
Výrok II. soud prvního stupně odůvodnil tak, že žaloba je nedůvodná v této části proto, že se žalobce domáhal absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a právními předchůdci některých účastníků resp. též některými ze současných účastníků ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), avšak tuto neplatnost neshledal. Žalobce svoji žalobu odůvodnil tak, že domy čp. 332 a čp. 333 jsou stavebně propojeny tak, že se ve skutečnosti nejedná o dva samostatné domy, ale o jedinou stavbu se dvěma vchody. Žalobce proto dovozoval, že pokud nemovitost čp. 332 se stavební parcelou č. 395 byla na základě kupní smlouvy ze dne 7. dubna 1995 prodána jako samostatná nemovitost, pak o samostatnou nemovitost nešlo, takže se předmětem kupní smlouvy stalo plnění nemožné, což v návaznosti na ustanovení §37 odst. 2 o.z. zakládá absolutní neplatnost kupní smlouvy.
Soud prvního stupně za tohoto stavu připomněl, že pro posouzení sporu bylo rozhodujícím zjištění, zda nemovitosti čp. 332 na stavební parcele č. 395 a nemovitost čp. 333 na stavební parcele 394 jsou dvě samostatné nemovitosti, popř. zda se jedná
o nemovitost jednu. Podstatné proto bylo zjistit, zda tyto nemovitosti jsou stavebně propojeny tak, že se ve skutečnosti nejedná o dva samostatné domy, popř. zda jsou stavebně resp. konstrukčně odděleny tak, že se jedná o dvě samostatné nemovitosti. Soud zde vycházel především ze znaleckého posudku Ing. J. D. ze dne
30. září 2001, a dospěl k závěru, že v daném případě jde skutečně o dvě samostatné nemovitosti. Znalec totiž uvedl k otázce stavební propojenosti obou nemovitostí čp. 332 a čp. 333, že tyto nemovitosti nejsou konstrukčně, tedy stavebně propojeny, kdy schází pouze štítová nosná zeď budovy D. na styku s budovou N. S.
Soud poukázal na to, že znalec jednoznačně uvedl, že přechod tří místností
ve druhém, třetím a čtvrtém nadzemním podlaží nedává vznik konstrukčnímu propojení. Stavba obou nemovitostí je provedena podélným nosným systémem, přičemž obě budovy vznikly právně i skutkově společně, takže byla dělicí zeď při výstavbě opomenuta. Budovy tak mají jednu štítovou stěnu, která však není společná, ale patří
k budově N. S. Pro posouzení, zda se jedná o dvě samostatné nemovitosti, je pak významné právě stavební, resp. konstrukční propojení, které bylo znalcem zcela vyloučeno. Skutečností však je, že ze stavebního hlediska je nedostatkem nedodržení svislé dělicí čáry mezi budovami a absence dělicí štítové zdi mezi těmito budovami. Tato okolnost však rovněž nepůsobí, že by se jednalo o jednu nemovitost. Nadto obě budovy stojí na samostatných stavebních parcelách, byly a jsou vedeny v katastru nemovitostí jako dvě samostatné budovy s čísly popisnými, čísly orientačními a jsou vedeny na samostatných listech vlastnických (v katastru nemovitostí). Každá tato budova má své vlastní schodiště, samostatné stavební a konstrukční řešení, samostatné vodoměry, domovní uzávěry vody, plynu apod.
Soud prvního stupně z uvedených skutečností dovodil, že předmětem kupní smlouvy ze dne 7. dubna 1995 byla samostatná nemovitost čp. 332 na parcele st. č. 395, takže předmět smlouvy naplňoval všechny znaky řádně určitého a možného plnění. Kupní smlouva tedy měla všechny náležitosti požadované pro platný právní úkon.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 40 Co 261/2002-246, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. a V. Výrokem II. napadený rozsudek změnil v odstavci II. výroku tak, že určil, že žalobce Statutární město O. je vlastníkem domu číslo popisné 332
s pozemkem parc. č. st. 395 zastavěná plocha o výměře 221 m2 v katastrálním území L., obec O. Výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud výrok ve věci samé uvedený pod II. odůvodnil tak, že lze převzít zjištění, že žalobce jako vlastník domu čp. 332 v rozhodné době nevymezil prohlášením bytové jednotky ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 72/1994 Sb., a prodal žalovaným popř. jejich právním předchůdcům dům čp. 332 s pozemkem parc. č. 395 st. pl.
do podílového spoluvlastnictví stávajících nájemníků. Předmětem prodeje tak byla uvedená nemovitost jako taková. Odvolací soud po doplnění důkazního řízení provedeného soudy obou stupňů o výslech znalce Ing. J. D. konstatuje, že vchod z Dobrovského ulice č. 28 obsahuje 8 bytů a 5 svobodáren a vchod z ulice
N. S. obsahuje 10 bytů. Objekt podle odvolacího soudu nebyl nikdy fakticky rozdělen, i když po kolaudaci mu byla přidělena dvě čísla popisná i dvě orientační čísla N. S. a D. Výsledky dokazování podle odvolacího soudu svědčí pro závěr, že se jedná o dvě sekce domu, každá má samostatný vchod a schodiště, celý objekt je postaven na celistvém základě, jako celek bez dělicí dilatace. Obě sekce jsou oddělení dělicí stěnou o tloušťce 45 cm, přičemž zeď o této tloušťce patří sekci N. S. V nadzemních podlažích pak nesplňuje kritéria nosné zdi. Podle soudu je právně významné zjištění o tom, že neexistuje svisle souvislá hranice mezi oběma částmi objektu. Právně významné je i zjištění o přesahu vždy jedné místnosti bytů ve třech nadzemních podlažích z jedné části objektu do druhé. Významné je zjištění o neexistenci dvou samostatných štítových zdí, které by části objektu oddělovaly natolik, že by je bylo možno považovat za dvě budovy samostatné. Žádná
ze sekcí by nemohla samostatně bez dalších stavebních zásahů existovat. Odvolací soud uvádí, že všechna tato zjištění ze znaleckého posudku znalce Ing. D. ve spojení
s ostatními důkazy, vedou k závěru, že předmětem převodu podle kupní smlouvy ze dne 7. dubna 1995 měla být nemovitost jako celek, nikoliv jen jedna ze sekcí, která v době převodu neměla povahu samostatné věci. Znaleckým dokazováním (zejména znaleckým posudkem Ing. D. a výslechem tohoto znalce) byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž bylo třeba odborných znalostí.
Za tohoto stavu odvolací soud posoudil kupní smlouvu ze dne 7.4.1995, uzavřenou mezi žalobcem na jedné straně a nájemníky domu na straně druhé,
za absolutně neplatnou, neboť předmět plnění nebyl způsobilý k samostatnému převodu, nebyl tedy dostatečně určen.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. února 2004, přičemž zástupci žalovaných byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 19. dubna 2004 včasné dovolání s odkazem na ustanovení §237 dost. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Jako dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně pak odvolacímu soudu vytýkají, že jeho závěr o tom, že předmětem kupní smlouvy
ze dne 7.4.1995, byla pouze reálná část domu, který nebyl nikdy reálně rozdělen, takže nevznikly dvě samostatné věci, je v rozporu s tvrzeními obsaženými ve znaleckém posudku soudního znalce Ing. J. D., neboť znalecký závěr nevyzněl tak, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Nadto žalovaní poukazují nato, že se sám odvolací soud dopustil přinejmenším terminologické nepřesnosti, resp. jazykové nekoherentnosti, když posoudil danou věc tak, že objekt bydlení čp. 332 s pozemkem parc. č. 395 zastavená plocha o výměře 221 m2 v katastrálním území L. je reálnou části jednoho domu, a proto jej nelze samostatně převádět, přičemž však v napadené části výroku tuto \"část\" označuje jako \"dům\", tedy jako věc samostatnou.
Dovolatelé mají proto zato, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobce. Proto navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a b) o.s.ř.
Dovolání, pokud napadá rozsudek odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
v dovoláním dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části nelze
z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaných považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav (§220 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§220 odst. 2 téhož zákona).
Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněna především tam, kde
na základě správně zjištěného skutkového stavu, soud prvního stupně dospěl
k nesprávnému právnímu závěru a jiné právní posouzení věci odvolacím soudem vede
k jinému vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu účastníků, případně
k odlišnému stanovení práv a povinností účastníků. Zjištěným skutkovým stavem je přitom souhrn skutečností, které podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vzal
za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, hlavní důraz soudy kladly na zjištění, především čerpaná ze znaleckého posudku, který v daném řízení podal soudní znalec Ing. D. Soud prvního stupně na základě zjištění učiněných především z tohoto posudku dospěl k závěru, že stavba na rohu D. ulice a ulice N. S. není stavbou jedinou, ale jedná se o dvě samostatné nemovitosti s následnou úvahou, že smlouva uzavřená dne 7. dubna 1995 je platným právním úkonem. Naproti tomu odvolací soud takto dospěl k závěru, že v tomto případě se jedná toliko o jeden objekt (nikoliv tedy o objekty dva), s následným závěrem, že zmíněnou smlouvu proto nelze považovat za platnou. Při takto deklarovaném jinak shodném skutkovém základu věci však odvolací soud nevysvětluje, v čem soud prvního stupně pochybil, pokud odůvodnil a vysvětlil ve svém rozhodnutí, že vychází z toho, že v daném případě jde o dvě samostatné budovy. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto smyslu v zásadě neposkytuje předpoklady k tomu, aby mohly být jeho vlastní úvahy, které uzavírají, že jde toliko o jednu nedělenou nemovitost, přezkoumány. Odvolací soud tak své rozhodnutí zatížil vadou podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v dotčeném výroku pokládat
za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu