ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1897.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1897/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované E. R., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 57/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2005, č.j. 1 Co 4/2005-39, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou v označené věci domáhal vůči žalované přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) s odůvodněním, že dne 25. listopadu 2003 byl zatčen na základě trestního příkazu, který vydala žalovaná jako soudkyně Okresního soudu v Přerově. Ten však byl podle žalobce vydán neoprávněně, když byla porušena zásada presumpce neviny, která se na žalobce vztahuje. Skutečnost, že byl odveden policií v poutech, vedlo k jeho diskreditaci a zkomplikovalo mu to život.
Krajský soud ve Ostravě rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 23 C 57/2004-25, podanou žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč, zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel především z úvahy, že vydání trestního příkazu a příkazu k zatčení nebylo neoprávněným zásahem
do osobnostních práv žalobce, neboť se jednalo o tzv. zákonnou licenci. Nadto se žalovaná měla tvrzeného zásahu dopustit v rámci činnosti a působnosti soudu. Není proto ve věci pasivně legitimovaná.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2005, č.j. 1 Co 4/2005-39, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především konstatováním, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, a z nich dovodil přiléhavé právní závěry. Odvolací soud mimo jiné vyložil, že při posouzení otázky pasivní legitimace v dané věci bylo nutno užít (v souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobce) analogii ustanovení §420 odst. 2 o.z. Podle tohoto ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily. Tyto osoby samy
za škodu takto způsobenou neodpovídají, avšak jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Již z tohoto důvodu proto nebyla žaloba směřující vůči žalované, která jako soudkyně Okresního soudu v Přerově ve vztahu k žalobci činila zmíněné úkony trestního řízení, důvodná.
Toto rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 31. března 2005, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 18. dubna 2005 osobně sepsaným dovoláním, které bylo doplněno podáním jeho zástupce ze dne 30. června 2005. Dovozuje přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., když je přesvědčen, že dané řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To spatřuje v tom, že soudu muselo být již na počátku řízení zřejmé, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Bylo proto v rozporu s dobrými mravy, pokud žalobce o tom nebyl soudem poučen ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 věta druhá o.s.ř. jako o vadě jeho podání (žaloby). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se jen velmi stručně písemné vyjádřila žalovaná. Navrhla jeho zamítnutí, když napadené rozhodnutí považuje za správné.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Tak tomu však v souzené věci není.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh, přičemž návrh musí mimo jiné obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků.
Předseda senátu usnesením vyzve účastníky, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité (§43 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace (obdobně lze srovnat nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp.zn. I. ÚS 119/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 112, str. 303).
Z žaloby podané v této věci (ve znění jejího doplnění) je zřetelně patrné, že žalobce v ní zcela nezvratně označil jako žalovanou konkrétní fyzickou osobu, tj. v tomto případě E. R., soudkyni Okresního soudu v Přerově. Potud tedy návrh na zahájení řízení (žaloba) odpovídal zákonným požadavkům a v tomto smyslu nebyl namístě postup podle §43 odst. 1 o.s.ř. (nešlo totiž o vadné označení účastníka řízení z procesního hlediska). Případné poučování žalobce soudem o hmotném právu by naopak bylo zásahem proti zásadě procesní rovnosti účastníků (obdobně lze srovnat usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 18. dubna 1995, sp.zn. I. ÚS 153/94, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, usnesení č. 10, str. 345).
Při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní proto tedy není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona), takže se nemohl zabývat případnými dalšími výtkami dovolatele, obsaženými v jeho dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením
§243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu