ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1944.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1944/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. K., zastoupeného matkou D. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. M., 2) M. B., oběma zastoupeným advokátkou, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 711/1998, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2003, č.j. 44 Co 209/2002-88, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25.9.2001, č.j. 6 C 711/98-59, Okresní soud v Blansku nepřipustil změnu žaloby „učiněnou žalobcem přípisem ze dne 1.9.1998“ (výrok I.); „ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobci úroky z prodlení do 2.8.1998“ řízení částečně zastavil (výrok II.); „ohledně požadovaného příslušenství žalovaných částek tak, že požadovaná výše úroků činí 23 % ročně“ připustil změnu návrhu (výrok III.);
1. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 76.296,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 3.8.1998 do zaplacení a 2. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 76.296,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 3.8.1998 do zaplacení (výrok IV.);
2. žalované uložil povinnost „vyklidit ideální jednu polovinu nemovitostí, tedy vzhledem k celku ½ nemovitostí zapsaných na LV č. 1082 v k.ú. L. pro obec L., okres B., a to pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ. grafic. příděl., a to pozemku p.č. 5042 a 5147 do 15ti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok V.); určil, že vlastníkem „ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 1082 v k.ú. L. pro obec L., okres B., a to pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ. grafic. příděl., a to pozemku p.č. 5042 a 5147“, je žalobce (výrok VI.); žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 35.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. R. (výrok VII.) a povinnost zaplatit „státu“
na nákladech řízení částku 10.024,- Kč na účet Okresního soudu v Blansku (výrok VIII.); žalobci přiznal osvobození od placení soudních poplatků (výrok IX.) a
2. žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.052,- Kč a 1. žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 3.052,- Kč, a to na účet Okresního soudu v Blansku (výrok X.). Vycházel ze závěru, že „oprávněným dědicem“ zůstavitele je ze závěti „nezletilý žalobce a nikoliv žalované“, a proto „je povinností žalovaných vydat majetek, který nabyly z titulu vypořádání dědictví po zesnulém K. H.“; že „vzhledem k tomu, že ohledně části majetku již došlo k jeho převodu
na jiné osoby … je důvodné žádat adekvátní finanční plnění, které vyplývá z ceny určené v dědickém řízení“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.12.2003, č.j. 44 Co 209/2002-88, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích IV., V. a VI.“ potvrdil (výrok I.); ve výroku VII. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že 1. žalovaná je „povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 22.100,- Kč a 2. žalovaná částku 27.600,- Kč“ (výrok II.); ve výroku VIII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
„ve vztahu k žalované 2“ a zrušil „ve vztahu k žalované 1“ (výrok III.); ve výroku X. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve vztahu k žalované 2“ a zrušil „ve vztahu k žalované 1“ (výrok IV.) a každé z žalovaných uložil povinnost nahradit žalobci
na nákladech odvolacího řízení částku 26.100,- Kč do 3 dnů od jeho právní moci k rukám JUDr. P. R.“ (výrok V.).
Proti tomuto rozsudku podaly žalované dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítají, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na provedení výslechu svědka K. S.; že „nezjistil všechny významné okolnosti, které jsou pro spravedlivé posouzení věci rozhodující“; že dědictví přijaly „v dobré víře“; že zaplatily „náklady spojené s vyklizením, dědickou daň, poplatky realitní kanceláře, a daň z převodu“; že matka žalobce „o závěti dobře věděla a
do dědického řízení nárok vlastní vinou nepřihlásila“; že je „absurdní“, aby „za dům postavený jejich rodiči, ve kterém se narodily a vyrostly, musely splácet pro ně nepředstavitelnou, značně úročenou finanční částku v podstatě cizím lidem“; že napadené rozhodnutí je ve vztahu k nim „mimořádně tvrdé“ a „v rozporu s principy spravedlnosti“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalované napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalované namítají, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na provedení výslechu svědka K. S.; že „nezjistil všechny významné okolnosti, které jsou pro spravedlivé posouzení věci rozhodující“; že dědictví přijaly „v dobré víře“; že zaplatily „náklady spojené s vyklizením, dědickou daň, poplatky realitní kanceláře, a daň z převodu“; že matka žalobce „o závěti dobře věděla a do dědického řízení nárok vlastní vinou nepřihlásila“; že je „absurdní“, aby „za dům postavený jejich rodiči,
ve kterém se narodily a vyrostly, musely splácet pro ně nepředstavitelnou, značně úročenou finanční částku v podstatě cizím lidem“; že napadené rozhodnutí je ve vztahu k nim „mimořádně tvrdé“ a „v rozporu s principy spravedlnosti“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu