ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.200.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 200/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované RNDr. L. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.zn. 3 C 21/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č.j. 26 Co 381/2003-230, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. března 2003, č.j. 3 C 21/93-213, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem jedné čtvrtiny nemovitostí ve výroku označených a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry o tom, že právní předchůdci žalované M. P. a později M. M. nabyli označené nemovitosti – zemědělské pozemky – platně, včetně posouzení předběžné otázky týkající se dědické dohody, uzavřené dne 21.6.1969 mezi žalobcem a jeho bratrem M. P., „ve prospěch její platnosti“, když nebyla prokázána existence žádného z žalobcem namítaných důvodů – rozpor s ustanoveními §37, §39 a čl. VII. Základních zásad občanskoprávních vztahů občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 – pro něž by tato dohoda byla neplatná.
Žalobce v podaném dovolání, aniž by se vyjádřil k jeho přípustnosti, a jež odůvodňuje ustanoveními §241a odst. 2, písm. a) a b) o.s.ř., vytýká, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a že nesprávně posoudil neplatnost uzavřené dědické dohody podle ustanovení §39 a čl. VII. občanského zákoníku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil, popř. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení -
a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce (dále též dovolatel) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když sice předcházelo celkem 6 zrušujících usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně vždy v posléze zrušených rozsudcích rozhodl shodně, když žalobu zamítl; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil
s důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno m.j.
na skutkovém závěru, že mezi žalobcem a jeho bratrem M. P. došlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví včetně označených nemovitostí do vlastnictví jmenovaného a že nebylo prokázáno, že by šlo o neplatný právní úkon. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem.
Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek dovolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo
a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Karel Podolka , v.r.
předseda senátu