ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2029.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2029/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 32/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 1 Co 313/2003-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 32 C 32/2002-37, výrokem I. zamítl žalobu, podle níž by byla žalovaná povinna zdržet se tvrzení
o žalobci, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: 01 090 000 (1) M. S. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka, výrokem II. zamítl žalobu, aby se žalovaná písemně omluvila a odvolala své tvrzení o tom, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: 01 090 000 (1) M. S. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka, a to prostřednictvím doporučeného dopisu žalobci a všem lékárnám v P. ve znění: \"Odvoláváme svoje sdělení ze dne 29. ledna 2002, podepsané J. Č., které jsme rozeslali prostřednictvím poštovní přepravy lékárnám v P. Toto sdělení obsahovalo nepravdivé informace o tom, že pokud budou v lékárnách předloženy recepty, označené razítkem m.j. zdravotnického zařízení IČZ: 01 090 000 (1) M. S., jedná se o padělky nebo zneužitá razítka. Těmito nepravdivými informacemi byl pan M. S. poškozen, za což se mu tímto hluboce omlouváme.\", a konečně výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především zjištěním, že žalobce nemá od 1.února 1996 uzavřenou smlouvu (o poskytování a úhradě zdravotní péče). Dopisem ze dne 29. ledna 2002 žalovaná upozornila provozovatele lékáren, že pokud jim budou předloženy recepty s konkrétními razítky, jedná se o padělaná nebo zneužitá razítka. V seznamu razítek bylo i jedno razítko (zdravotnického) zařízení žalobce. V přípisu ředitel okresní pobočky žalované mimo jiné upozorňuje, že z tohoto důvodu nebude proplácet žádné recepty, které budou označeny těmito razítky.
Soud prvního stupně dovodil, že sdělná hodnota této informace není totožná
s tím, co tvrdí žalobce, když obecně upozorňuje na to, že označená razítka mohl zneužít kdokoli. Pouze žalobce ví, že tak činil on sám. Podle názoru soudu tedy tímto sdělením nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce.
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2004, č.j. 1 Co 313/2003-90 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje
v obsahu přípisu žalované ze dne 29. ledna 2002 adresovaném lékárnám, v němž je uvedeno, že v minulosti měla žalovaná uzavřenou Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotnické péče s označenými zdravotnickými zařízeními, konkrétně též žalobcem pod IČZ 01 090 000/1/, a že recepty s uvedeným označením jsou jí stále předkládány
k proplacení. Dále v něm žalovaná upozorňuje, že nebude proplácet recepty označené těmito razítky z důvodů, že se jedná o zneužitá nebo padělaná razítka. V této souvislosti odvolací soud dovozuje, že z tohoto přípisu se objektivně nepodává, že by žalobce razítko padělal, popřípadě zneužil. Podle soudu však je z něj možno logicky dovodit, že zdravotnické zařízení žalobce recepty s padělaným nebo zneužitým razítkem
k proplácení předkládá. V tom pak odvolací soud spatřuje neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce používal padělaná nebo zneužitá razítka. Přes tento zásah však podle soudu nenáleží poskytnout žalobci ochranu podle §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Tento závěr odvolací soud činí na základě zjištění, že mezi účastníky byla dne 28. ledna 1994 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu dvou let a po tuto dobu byl žalobce oprávněn užívat přidělené IČZ. Další taková smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla, a proto žalobce již nemohl toto IČZ používat. Pokud tak činil i nadále a i nadále uváděl toto IČZ na vystavovaných receptech, postupoval nesprávně. Pro tuto okolnost podle názoru odvolacího soudu nebylo s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 o.z. možno žalobci poskytnout ochranu podle §13 téhož zákona.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. července 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. července 2004 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Má pak zato, že napadené rozhodnutí je postiženo nesprávným právním posouzením (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel ve svém dovolání připomíná, že předmětem řízení byla otázka, zda žalovaná neoprávněně porušila či neporušila osobnostní práva žalobce tím, že mimo jiné uvedla, že razítko, které žalobce užívá, je padělané nebo zneužité. Předmětem řízení naopak není, zda žalobce má IČZ, jak zní, zda ho smí používat, či zda je \"neplatné\" apod. Ostatně žalovaný nikdy nic v tomto směru o žalobci neprohlašoval. Dovolatel proto pokládá za irelevantní, pokud se odvolací soud věnoval otázce IČZ žalobce.
I v dalším pak dovolatel jinak podrobuje úvahy odvolacího soudu, pokud se vztahovaly k otázce zmiňovaného IČZ, kritice. Uzavírá, že odvolací soud sice správně shledal
v jednání žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a naopak nesprávně shledal překážku přiznání ochrany tohoto práva ve smyslu ustanovení §3 o.z.
Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
K podanému dovolání lze uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podstatným je ovšem především seznání, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby skutečně v konkrétním případě došlo.
V souzené věci soud prvního stupně po seznání obsahu přípisu ze dne 29. ledna 2002 dospěl k již zmíněnému závěru, že uvedeným dopisem k zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti nedošlo. Podle soudu sdělná hodnota informace obsažená v tomto přípisu upozorňuje na to, že obecně mohl kdokoliv označeného razítka zneužít, a není tak totožná s tím, co tvrdí žalobce (t.j. s tím, kdy podle petitu žaloby se žalovaná měla omluvit, a v této souvislosti i poskytnout náhradu nemajetkové újmy v penězích
za tvrzení o tom, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: 01 090 000 (1) M. S. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka). Ve zmíněném dopisu se totiž \"pouze\" konstatuje, že pokud budou provozovatelům lékáren předloženy recepty s konkrétními v dopisu označenými razítky, jedná se o padělaná nebo zneužitá razítka. V žádném případě toto sdělení nevypovídá nic o tom, kdo by měl být případně původcem takovéto činnosti. Dovolací soud se v tomto případě proto ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takto formulovaným přípisem nedošlo k zásahu
do práva na ochranu osobnosti žalobce, což vylučuje přisouzení satisfakčních instrumentů ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Pokud pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný - byť z jiných důvodů - podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil, nelze, než usoudit, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Otázka uvádění IČZ 01 090 001 na receptech žalobce (následně pak exponovaná v jeho dovolání) není proto z již uvedených důvodů určující. Nadto nad rámec uvedeného ovšem není možno přehlédnout skutečnost, že ve Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 27. března 1996 je mezi účastníky (t.j. mezi žalobcem a žalovanou) dojednáno, že toto IČZ má sloužit při kontaktech mezi účastníky této smlouvy. Tato smlouva však byla uzavřena s dobou účinnosti na dva roky a nebyla již obnovena. Již tato okolnost (byť pro posouzení této věci tak, jak byla žalována, v zásadě nevýznamná) proto uvádí v pochybnost oprávnění žalobce tohoto IČZ užívat.
Protože tedy není možno napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu