ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2045.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2045/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Ing. A. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátkou, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 239/88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2005, č. j. 38 Co 317/2002-324, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11.9.2002, č.j. 7 C 239/88-307, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni „jakožto oprávněné dědičce po zemřelém J. Š., nar. 7.3.1912 a zemřelém 22.4.1981,“ id. 1/6 nemovitostí zde blíže popsaných (výrok I.); rozhodl, že „na základě tohoto rozhodnutí bude jako vlastník ke shora uvedeným nemovitostem v rozsahu tamtéž uvedeném zapsaná jako vlastník žalobkyně A. Ch.“ (výrok II.); uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 26.020,80 Kč do tří dnů od právní moci „k rukám JUDr. P.“ (výrok III.); zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobkyni „jakožto oprávněné dědičce po zemřelém J. Š., nar. 7.3.1912 a zemřelém 22.4.1981,“ id. 1/6 nemovitostí zde blíže popsaných (výrok IV.); uložil žalovanému povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech řízení částku 6.664,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.4.2005, č.j.
38 Co 317/2002-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v napadených výrocích I., II., a V.“ (výrok I.); změnil „v napadeném výroku III.“ tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.584,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1. písm. c) o.s.ř. s tím, že „v tomto případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím NS R 53/73 Sb.“. Dále namítá, že „v tomto případě jde o vydání 1/6 nemovitostí, což je naprosto nevykonatelné“; že „žalobkyně dosáhla zápisu do katastru, ale to bylo zbytečné … nyní bude následovat žaloba o zrušení spoluvlastnictví … a jsme na začátku sporu“; že „žalobkyně měla požadovat peněžní plnění svého podílu, protože faktické plnění není možné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že „v tomto případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím NS R 53/73 Sb.“; že „v tomto případě jde o vydání 1/6 nemovitostí, což je naprosto nevykonatelné“; že „žalobkyně dosáhla zápisu do katastru, ale to bylo zbytečné … nyní bude následovat žaloba
o zrušení spoluvlastnictví … a jsme na začátku sporu“; že „žalobkyně měla požadovat peněžní plnění svého podílu, protože faktické plnění není možné“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě žádného
z těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pokud žalovaný v dovolání poukazuje
na „rozhodnutí NS R 53/73 Sb.“, tedy na Zprávu o zhodnocení činnost soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednanou
a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 29.3.1973, sp.zn. Cpj 25/73, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, je na místě uvést, že se nejedná o poukázání případné, neboť v uvedené zprávě otázka formulace žaloby podle §485 obč.zák., tj. žaloby oprávněného dědice proti nepravému dědici na vydání majetku, který z dědictví má (hereditatis petitio), nebyla řešena (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.8.2002, sp.zn. 30 Cdo 59/2002).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1] vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 1.550,- Kč
a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč [srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.]. Celkovou částku 1.625,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu