ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2059.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2059/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) M. S., b) P. S. a c) M. S., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 103/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004, č.j. 1 Co 56/2004-101, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004, č.j. 1 Co 56/2004-101, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003 pod č.j. 34 C 103/2002-80 výrokem I. uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 500.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Výrokem II. pak žalobu zamítl v části, pokud žalobci požadovali, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit každému ze žalobců další částku 800.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
O odvolání žalobců proti zamítavému výroku ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2004, č.j.
1 Co 56/2004-101 tak, že tento napadený rozsudek v uvedené části potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že dne 16. července 2001 příslušník policejní hlídky V. P. výstřelem z jedoucího vozu při pronásledování odcizeného vozidla zasáhl (náhodnou chodkyni) J. S., manželku prvního žalobce a matku dalších dvou žalobců, která na následky poranění zemřela. Uvedený policista byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu
v Mělníku ze dne 16. ledna 2002, sp.zn. 1 T 507/2001 pro trestný čin podle §224 odst. 1 a 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody poté, co bylo prokázáno porušení povinností dbát nutné opatrnosti při použití služební zbraně. Popsanou událostí tak (mimo jiné) došlo (i) k zásahu do osobnostních práv žalobců - konkrétně do jejich práva na rodinný a soukromý život žalobců, chráněného §11 o.z. To tvoří sociální, citové a morální vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky. Toto právo bylo neodčinitelným způsobem narušeno a nelze je reparovat žádným z prostředků morálního zadostiučinění (ve smyslu §13 odst. 1 o.z.). Přicházelo proto v úvahu přiznání náhrady nemajetkové újmy
v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Při úvahách o výši této náhrady odvolací soud poukázal především na to, že
v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže napravit skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - §13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci proto rovněž přihlédl k tomu, že satisfakčním prostředkem je i rozsudek, kterým byl původci zásahu uložen trest odnětí svobody, dále k vlastnímu rozsudku (v občanském soudním řízení) konstatujícímu neoprávněnost zásahu a též k morální satisfakci, kterou se žalobcům dostalo omluvou ministra vnitra. Odvolací soud pak vzal dále v úvahu vlastní judikaturu v obdobných věcech a dospěl k závěru, že tak nejsou splněny předpoklady k přisouzení vyšší částky této náhrady nad částku již přisouzenou. Ta je z objektivního pohledu s dalšími satisfakčními prostředky způsobilá následky nemajetkové újmy na soukromí žalobců zmírnit.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. dubna 2004, přičemž týž den byl doručen zástupci žalobců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 1. června 2004 včasné dovolání, v němž fakticky vycházejí z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), který dopadá
na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé se tak především neztotožňují se závěrem odvolacího soudu, podle kterého přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy spolu s dalšími satisfakčními prostředky je z objektivního pohledu způsobilá následky nemajetkové újmy na soukromí žalobců dostatečným způsobem zmírnit. Samotný výsledek trestního řízení nebyl pro žalobce žádným zadostiučiněním. Za přiměřený nepovažují ani způsob, jak zástupci žalované reagovali omluvou na danou tragickou událost. Mají proto zato, že měli být odškodněni podstatně vyšší částkou, (než jakou dovodil odvolací soud).
Dovolatelé proto navrhli, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jestliže se dovolává přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak dovolací soud má zato, že tato je dána, když rozhodnutí lze kvalifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání skutečně nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Bylo uvedeno, že samotní dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník
v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se odvolací soud popsanými zásadami přesto řídil beze zbytku a důsledně.
Bylo již uvedeno, že ustanovení §13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze
s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně; nelze proto tuto možnost spojovat pouze se zásahy proti důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti), a to
za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud
s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu (resp.
k rozsudku trestněprávnímu), stejně tak jako k roli případně mimosoudně poskytnuté satisfakce. Z této možné role podřaditelné pod ustanovení §13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba vycházet v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., t.j. o míře dostatečnosti takovéhoto morálního zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích je však nutno především vzít
v úvahu předpoklady obsažené v ustanovení §13 odst. 3 o.z.
Je jistě faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy
v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí v zásadě nečiní možným. Obecně již totiž jen poukazuje na trestní rozsudek vůči původci zásahu, na vlastní rozsudek (v posuzované věci) konstatující neoprávněnost zásahu, na morální satisfakci, které se žalobcům dostalo formou omlouvy ministra vnitra, i na (blíže neurčenou) vlastní judikaturu v obdobných věcech.
V zásadě tak lze mít zato, že napadené rozhodnutí v úvahách o náhradě nemajetkové újmy v penězích je poznamenáno nepřezkoumatelností. To se týče i jim předcházejících konstatování, pokud se vztahují k zmíněné omluvě ministra vnitra. Otázkou zůstává i míra satisfakční role např. rozsudku z trestního řízení, když sporem dotčený zásah i jeho děj byl zcela přehledný a jako takový byl zcela zřejmě obecně vnímán i širokou veřejností.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu