ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2093.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2093/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. Č. r., a 2) JUDr. T. Z., správkyně konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva S., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 361/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 33 Co 25/2004 - 60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 6. 3. 2003, podanou podle §244 a násl. o. s. ř. domáhal „přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v K., Okresního pozemkového úřadu ze dne 22. 10. 2001, č. j. Pú 5374/00-dou, a „určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 1078/1, 543/2, 662/2, 694/2, 722/2, 850/2 a 859
v kat. území Ž. n. C., neboť má za to, že tím rozhodnutím byl dotčen
na svých právech, když jím bylo rozhodnuto, že není vlastníkem těchto pozemků.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, č. j. 9 C 361/2003 - 53, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ve věci vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Ca 199/2002, se žalobce na základě podaného opravného prostředku domáhal přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu ze dne 22. 10. 2001, č. j. Pú 5374/00-dou, vydanému podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a že usnesením tohoto soudu ze dne 15. 1. 2003, č. j. 44 Ca 199/2002 - 24, byl jeho návrh, podaný přede dnem 1. 1. 2003, podle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítnut, neboť soud o něm nerozhodl do dne nabytí účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Žalobce byl současně poučen
o tom, že proti tomuto usnesení je přípustná kasační stížnost, kterou je možno podat
ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, a dále, že do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může podat žalobu podle §246 o. s. ř. k okresnímu (obvodnímu) soudu, přičemž místní příslušnost soudu se řídí ust. §250 o. s. ř. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 1. 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba v dané věci byla podána opožděně, tj. po lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, č. j. 44 Ca 199/2002 - 24, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 1. 2003 a žaloba byla u soudu podána dne 6. 3. 2003. Námitku žalobce, že poučení obsažené v usnesení krajského soudu je nepřesné a „matoucí“ z důvodu, že v něm není uvedeno, že nabývá právní moci již dnem doručení všem účastníkům, nikoliv až uplynutím lhůty pro podání kasační stížnosti, stejně jako námitku, že žalobce dodržel lhůtu uvedenou v ust. §247 o. s. ř., nepovažoval soud za správné.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2005, č. j. 33 Co 25/2004 - 60, „rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění rozsudku ze dne 11. 5. 2004, č. j. 9 C 361/2003 - 53“, změnil tak, že žaloba s návrhem na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 1078/1, 543/2, 662/2, 794/2 (správně 694/2), 722/2, 850/2 a 859 v kat. území Ž. n. C., se odmítá, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba, doručená soudu dne 6. 3. 2003, byla podána opožděně (§46 odst. 2 s. ř. s.), když usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, č. j. 44 Ca 199/2002 - 24, nabylo právní moci dne 23. 1. 2003. S poukazem na předchozí právní úpravu uvedenou v části páté občanského soudního řádu (správní soudnictví) nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že z hlediska právní jistoty měli být účastníci poučeni o tom, že usnesení krajského soudu nabývá právní moci dnem jeho doručení všem účastníkům; poukázal
na to, že v souladu s tehdejším ustanovením §250s odst. 1 o. s. ř., tj. ve věcech opravného prostředku proti rozhodnutím správních orgánů, včetně rozhodnutí pozemkového úřadu, byla situace shodná, neboť proti rozhodnutí soudu nebyl přípustný opravný prostředek a rozhodnutí soudu tak nabylo právní moci rovněž doručením účastníkům řízení. Shodně se soudem prvního stupně proto dovodil, že poučení obsažené v usnesení krajského soudu bylo správné, úplné a v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně pochybil, když žalobu zamítl, ačkoliv byly dány důvody pro její odmítnutí [§250g odst. 1 písm. a) o. s. ř., §167 odst. 1 věta druhá o. s. ř.], změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba odmítá.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Odkazuje na právní argumentaci v odvolání a namítá, že poučení obsažené
v rozhodnutí krajského soudu, jímž byl jeho návrh odmítnut, bylo nedostatečné. Má
za to, že v době, kdy se nově aplikovala novela občanského soudního řádu a nový soudní řád správní, mělo být z hlediska právní jistoty v poučení usnesení uvedeno, přestože tato povinnost podle soudního řádu správního není zakotvena, že usnesení nabývá právní moci dnem doručení všem účastníkům. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a že je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen
o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Lhůta k podání žaloby uvedená v §46 odst. 2 s. ř. s. je lhůtou stanovenou pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem,
u soudu, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.
Jestliže v dané věci nabylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, č. j. 44 Ca 199/2002 - 24, právní moci dne 23. 1. 2003 a žalobce podal žalobu podle
§244 o. s. ř. a násl. dne 6. 3. 2003, je zřejmé, že se tak stalo po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty uvedené v ust. §46 odst. 2 věta druhá s. ř. s.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána opožděně a že
z tohoto důvodu jí bylo třeba odmítnout [§250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka v dovolání, že z hlediska právní jistoty mělo být v poučení citovaného usnesení krajského soudu uvedeno, že usnesení nabývá právní moci dnem doručení všem účastníkům, neboť takovou povinnost zákon soudu neukládá.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §245,
§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu