ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2127.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2127/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. S., proti žalovaným 1) V., a.s., zastoupené advokátem, 2) V. M., zastoupenému advokátem, 3) V. V., 4) S. A. a 5) V. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 51/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2004, č.j. 1Co 41/2004-146, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení prvního a pátého žalovaného částku 3.825,- Kč jejich zástupci, advokátu a na náhradu nákladů dovolacího řízení druhého žalovaného částku 3.200,- Kč jeho zástupci, advokátu.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. května 2002, č.j. 23 C 51/2000-81, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni: první žalovaný 2,000.000,- Kč, druhý žalovaný 3,000.000,- Kč, třetí žalovaný 2,000.000,- Kč, čtvrtý žalovaný 3,000.000,- Kč a pátý žalovaný 2,000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č.j. 1 Co 41/2004-146, především zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se třetího žalovaného (který v mezidobí zemřel), v uvedené části řízení zastavil a v tomto vztahu rozhodl o nákladech řízení (výrok I. a II.). Dalším výrokem (III.) napadený rozsudek změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní
a pátým žalovaným. Výrokem IV. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve zbývající napadené části. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
s jeho právními závěry. V souzené věci žalobkyně spojovala tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ze strany první žalované s porušením práv zaměstnance zakotvených v zákoníku práce. Odvolací soud uvedl, že i pokud by býval byl postup první žalované skutečně nesprávný, nemohl představovat sám
o sobě zásah do osobnostních práv žalobkyně, přičemž žalobkyně ani neuvedla, jaká složka její osobnosti měla být jednáním první žalované neoprávněně dotčena. Takovéto jednání, i kdyby k němu došlo, nemůže samo o sobě bez dalšího představovat zásah do důstojnosti žalobkyně a její vážnosti ve společnosti, resp. v žádném případě by nemohlo představovat snížení její důstojnosti a vážnosti
ve společnosti ve značné míře ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákona (dále jen „o.z.“). Odvolací soud uzavřel, že kritika žalobkyně, která je podle dovolatelky obsažena v nesprávném osobním hodnocení, nemohla snížit důstojnost žalobkyně a její vážnost ve společnosti ve značné míře ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. s ohledem na to, že nebyla zveřejněna a byla použita jen pro vnitřní potřebu první žalované.
U druhého, čtvrtého a pátého žalovaného se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána jejich pasivní legitimace, neboť byli jako zaměstnanci použiti k činnosti právnické osoby (první žalované). V případě, že by byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben tím, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou osobu, ledaže by zaměstnanec vykročil z rámce činnosti právnické osoby (t.j. pokud by se dopustil excesu). V posuzovaném případě však jde nepochybně
o realizaci činnosti první žalované, nikoliv o vybočení z plnění těchto povinností. Výjimkou by mohl být tvrzený zásah do osobnostních práv žalobkyně, kterého se měl údajně vůči ní dopustit druhý žalovaný. Žalobkyně však nesplnila svou procesní povinnost prokázat, že k takovému chování ze strany druhého žalovaného došlo.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen žalobkyni dne 5. června 2004 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 3. srpna 2004 včasné dovolání. Vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek řeší ve věci samé otázky v rozporu s hmotným právem.
Za vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci označuje skutečnost, že ve věci podruhé rozhodovali stejný předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. J. Z., jehož negativní poměr k věci byl zřejmý už z prvního rozhodnutí (č.j. 1 Co 160/99-28, jímž bylo tvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o zastavení řízení) a stejný soudce JUDr. V. B., proti jehož zjevné podjatosti žalobkyně podala již dříve námitku podjatosti. Dovolatelka též namítá nepravdivost tvrzení odvolacího soudu o přezkoumání (dosavadního) řízení a o údajné správnosti skutkových zjištění a právním posouzení věci (u soudu prvního stupně). Podle dovolatelky odvolací soud nepřihlédl především ke všem důkazům, které navrhla, nezabýval se všemi pěti písemnými hodnoceními její osoby, nepřihlédl ke všem jejím tvrzením, uvedeným v soudním spisu, neposoudil jednání žalovaných jako šikanósní vůči její osobě a odmítl i prokázání diskriminace v pracovních věcech. Nesouhlasila také s rozhodnutím o nákladech řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů zrušil.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil první, druhý, čtvrtý a pátý žalovaný.
První a pátý žalovaný ve svém vyjádření navrhli odmítnutí dovolání
pro nepřípustnost. Připomněli, že rozsudek odvolacího soudu se neodchyluje
od konstantní judikatury a nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobkyně neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobkyně dovolává,
a proto je nepřezkoumatelné.
Čtvrtý žalovaný vyslovil přesvědčení, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, potvrzený napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, je v souladu s právními předpisy.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo jiné rozhodnutí téhož soudu, které by bylo zrušeno odvolacím soudem.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka má pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/
a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení §13 odst. 1 a 2 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice. Ostatně ani sama dovolatelka ve svém dovolání neuvedla nic, co by mohlo svědčit o případném opaku.
Proto není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení prvnímu a pátému žalovanému (zastoupeným týmž advokátem) a druhému žalovanému vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby
u každého z žalovaných (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, je-li požadována náhrada nemajetkové újmy, částku 12.500,- Kč.
Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce prvního a pátého žalovaného, stejně tak jako v případě zástupce druhého žalovaného, snížit o 50 %, t.j. vždy na částku 6.250,- Kč. Protože pak bylo dovolání odmítnuto, byla tato částka dále snížena o 50 % na částku 3.125,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky). Tuto výši odměny však bylo nutno u zástupce prvního a pátého žalovaného zvýšit o 20 %
(na 3.750,- Kč) s ohledem na to, že šlo o zastoupení více osob (§17 odst. 2 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u prvního a pátého žalovaného 3.825,- Kč a u druhého žalovaného 3.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu