ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.22.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 22/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., o určení práv ke sporným aktivům a pasivům dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 114/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 18 Co 69/2003-134, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu se v části, kterou byly potvrzeny výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se v části, kterou byl změněn výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, v části, kterou byl potvrzen výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně a v části, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací
v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 12.5.1999 (doplněným na výzvy soudu) se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „zůstavitelka R. P., zemřelá dne 12.5.1996, v době smrti vlastnila pár náušnic s rubíny z 14 karátového zlata v ceně 3.000,- Kč, dále měla dvě vkladní knížky u Č. s. v celkových zůstatcích 90.000,- Kč a další dvě vkladní knížky s nepatrnými zůstatky“; že „měla pohledávku za žalovaným celkem 290.000,- Kč“;
že „měla též finanční hotovost ve dvou položkách 20.000,- Kč vložených v jedné z vkladních knížek a dalších 14.000,- Kč určených na pohřeb uložených v sekretáři, celkem tedy 34.000,- Kč“; že „měla pohledávky z 1. vlny kupónové privatizace 10.000,- Kč a z 2. vlny 7.028,50 Kč“; že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 221.007,- Kč, „včetně úroků 19 % p.a. ode dne 12.5.1996 do zaplacení“, a nahradit náklady řízení
„ve výši 1.000,- Kč“.
Rozsudkem ze dne 29.10.2002, č.j. 18 C 114/99-101, Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.493,- Kč s 11% úrokem z prodlení
od 12.5.1999 do zaplacení a současně rozhodl, že „co do zbytku příslušenství se v této části žaloba zamítá“ (výrok I.); zamítl žalobu na určení, že „zůstavitelka R. P., zemřelá dne 12.5.1996, v době smrti vlastnila pár náušnic s rubíny z 14karátového zlata v ceně 3.000,- Kč, dvě vkladní knížky u Č. s. v celkových zůstatcích 90.000,- Kč, pohledávku za žalovaným v celkové hodnotě 290.000,- Kč, finanční hotovost 34.000,- Kč a pohledávku z II. vlny kupónové privatizace v hodnotě 7.028,50 Kč“ (výrok II.); zamítl žalobu, aby žalovaný „uhradil žalobci částku 218.514,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 12.5.1996 do zaplacení“ (výrok III.); zastavil řízení „co do části žaloby, ve které měl soud určit, že zůstavitelka měla v době smrti ve vlastnictví dvě vkladní knížky vedené Č. s. s nepatrnými zůstatky (pod účtovacím znakem 12, číslem 129980, kontrolním znakem 7, účtovým znakem 12, číslem 129744, kontrolním znakem 3)“ (výrok IV.) a
„co do části žaloby, ve které měl soud určit, že zůstavitelka vlastnila v době smrti pohledávky z I. vlny kupónové privatizace v hodnotě 10.000,- Kč“ (výrok V.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2003, č.j.
18 Co 69/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil (výrok I.); „ve výroku ad V. o zastavení řízení“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu „s návrhem na určení, že zůstavitelka R. P., zemřelá dne 12.5.1996, měla v době svého úmrtí pohledávku za žalovaným z I. vlny kupónové privatizace ve výši 10.000,- Kč“ zamítl (výrok II.). Současně rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že odvoláním nebyl napaden výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení; že „žalobce neprokázal, že by jeho matka v době své smrti vlastnila movité věci a peněžité pohledávky
za žalovaným, uvedené pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně“;
že žalobce není věcně legitimován „k nároku na zaplacení finančního ekvivalentu věcí (bod III. výroku rozsudku), uvedených pod bodem II. výroku rozsudku“; že „žalobci nenáleží vyšší příslušenství z přisouzené částky 2.493,- Kč“. Za „věcně nesprávný“ označil postup soudu prvního stupně, když „zastavil řízení o části žaloby na určení, že zůstavitelka měla v době své smrti za žalovaným pohledávku ve výši 10.000,- Kč
z I. vlny kupónové privatizace“ s tím, že „nejde o totožný předmět sporu a věci, která již byla rozhodnuta“, a tedy „projednání tohoto bodu žaloby nebrání neodstranitelná překážka věci rozsouzené“; sám pak dospěl k závěru, že „žaloba je v tomto rozsahu neopodstatněná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. S poukázáním
na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“, že „není žádný doklad o tom, že by zůstavitelka“ akcie Harvardských fondů v hodnotě 10.000,- Kč „prodala“ a že tedy „musela být v době své smrti jejich vlastníkem“; že se „soud I. stupně nevypořádal s důkazy svědeckými výpověďmi L. B. a paní S.“ a že proto „dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, tj. v části, kterou byly potvrzeny výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Protože dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno meritorní rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání namítá, že „není žádný doklad o tom, že by zůstavitelka“ akcie Harvardských fondů v hodnotě 10.000,- Kč „prodala“ a že tedy „musela být v době své smrti jejich vlastníkem“; že „soud I. stupně se nevypořádal s důkazy svědeckými výpověďmi L. B. a paní S.“ a že proto „dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. I když žalobce namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění,
z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřující proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalobce v části směřující proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části
ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné, i když z jiných důvodů, než které žalobce namítá.
Za dovolacího řízení vyšlo najevo, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.; k vadám řízení uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3
(tzv. zmatečnostem), je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím soudu o věci samé, jde však
o rozhodnutí, jímž se řízení končí. Základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je činnost odvolacího soudu zásadně činností přezkumnou. Z postavení odvolacího soudu jako přezkumné instance vyplývá, že nemůže v odvolacím řízení rozhodnout o věci samé, bylo-li odvolacímu přezkumu podrobeno rozhodnutí, které povahu rozhodnutí o věci samé nemá. Rozhodl-li např. soud prvního stupně o nedostatku své příslušnosti (věcné či místní), o pořádkovém opatření nebo o zastavení řízení (pro vady podání či nedostatek podmínek řízení), je vyloučeno - přesto, že v posledním z cit. příkladů jde již o rozhodnutí, kterým se řízení končí - aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil” tak, že o žalobě rozhodne věcně (vyhoví jí nebo ji zamítne). Ze stejných příčin je vyloučeno, aby odvolací soud vydal rozhodnutí, jímž se řízení končí, nemá-li tuto povahu přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně nebo není-li otázka ukončení řízení enunciátem odvoláním napadeného rozhodnutí alespoň řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 106, ročník 1999).
V posuzovaném případě soud prvního stupně výrokem V. rozsudku ze dne 29.10.2002, č.j. 18 C 114/99-101, zastavil řízení „co do části žaloby, ve které měl soud určit, že zůstavitelka vlastnila v době smrti pohledávky z I. vlny kupónové privatizace v hodnotě 10.000,- Kč“. Tento výrok citovaného rozsudku není, jak bylo již výše uvedeno, rozhodnutím soudu o věci samé, i když jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí. Měl-li odvolací soud za to, že rozhodnutí o zastavení řízení není správné, jelikož v dané věci projednání tohoto bodu žaloby nebránila neodstranitelná překážka věci rozsouzené, mohl napadené rozhodnutí jen zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud však o věci samé rozhodl (žalobu zamítl), aniž jeho rozhodnutí
v dotčeném rozsahu předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé
(ten pouze řízení zastavil pro překážku věci rozsouzené). Tím odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a funkční příslušnosti (jednal
a rozhodoval o části žalobního nároku žalobce jako soud prvního a jediného - uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku - stupně) a svým postupem tak účastníku řízení (žalobci) odňal možnost jednat před soudem v dalším stupni na základě řádného opravného prostředku (srov. §229 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnící části (výrok II.) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož
i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty
za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu