ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2237.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2237/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce I. – L., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. R., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 254/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2004, č. j. 42 Co 715/2003 - 110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2004, č. j. 42 Co 715/2003 - 110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem níže označených nemovitostí, s odůvodněním, že jeho tehdejší předseda představenstva D. Ž. bez jeho souhlasu uzavřel s žalovaným jako kupujícím dne 18. 9. 2002 kupní smlouvu
o převodu těchto nemovitostí, která je podle něj neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy podle ust. §39 obč. zák., neboť v souvislosti s jejím uzavřením „pravděpodobně došlo ke spáchání trestného činu“. Kromě toho smlouva nebyla uzavřena svobodně
a vážně ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., neboť vůlí jednajícího pana D. Ž. nebylo převést předmětné nemovitosti na žalovaného, ale pouze „tímto způsobem vylákat určité prostředky a tyto si ponechat“. Smlouvu považuje za neplatnou (§37 odst. 1 obč. zák.) i z toho důvodu, že její předmět je uveden neurčitě, když nejsou řádně identifikovány budovy a jejich příslušenství.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č. j. 19 C 254/2002 - 84,
ve znění usnesení ze dne 31. 10. 2003, č. j. 19 C 254/2002 - 91, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to jiné stavby bez p. č./č. e. na pozemku parc. č. 612, jiné stavby bez p. č./č. e. na pozemku parc. č. 613, jiné stavby bez p. č./č. e. na pozemku parc. č. 614 a technické vybavenosti bez p. č./č. e. na pozemku parc. č. 615, a pozemku parc. č. 612 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 613 - zastavěná plocha
a nádvoří, parc. č. 614 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 615/1 - ostatní plocha, pozemku parc. č. 615/2 - ostatní plocha, pozemku parc. č. 615/2 - zastavěná ploch
a nádvoří, to vše na LV č. 587 pro katastrální území M. u Č. T., obec Č. T., vedeného u Katastrálního úřadu v K., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 18. 9. 2002 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o převodu uvedených nemovitostí a že žalovaný je na LV č. 587 pro katastrální území M. u Č. T., obec Č. T., zapsán jako jejich vlastník. Z předložených znaleckých posudků o ceně nemovitostí bylo zjištěno, že na uvedených pozemcích se nacházejí objekty garáže, včetně vrátnice, opravárenská dílna - původní část, opravárenská dílna - nová část, kotelna, garáže pro osobní vozidla se soustružnou, garáže pro osobní vozidla se sklady, administrativní budova, přístřešek pro B., budova ČOV, elektrorozvodna, přístřešek pro uskladnění železa, venkovní úpravy - přípojka vody, přípojka kanalizace, lapač tuku, topný kanál, tepelné potrubí, zpevněná plocha - monolitický beton, zpevněná plocha - asfaltový povrch, oplocení, plotová vrata, plotová vrátka, kabelové vedení, sítě kabelové se sloupy uličními a budova sociálního zařízení. Okresní soud dovodil, že žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť
v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný (rozsudek NS ČR ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97), a že kupní smlouvu
za účastníky uzavřely osoby v té době oprávněné za ně jednat. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze 18. 9. 2002 je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná z důvodu neurčitosti jejího předmětu, neboť v ní není uvedeno, které nemovitosti jsou hlavní
a které jsou jejím příslušenstvím; v předmětu koupě (čl. I.) příslušenství uvedeno není, to je zmíněno až v čl. II. smlouvy, a to jen tak, že nemovitosti se převádějí „se všemi součástmi a příslušenstvím“. Protože ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že
na pozemcích se nachází více budov a staveb, venkovních úprav a jiných příslušenství, bylo nutno příslušenství v předmětu smlouvy pro její platnost specifikovat (R 7/87
a rozhodnutí NS ČR publikované v časopise Soudní judikatura č. 2/97). Okresní soud proto uzavřel, že žaloba na určení vlastnictví k předmětným pozemkům je opodstatněná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j.
42 Co 715/2003 - 110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem; za nesprávný však považoval závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. Poukázal na to, že smlouva byla za účastníky uzavřena osobami v té době oprávněnými za ně jednat, právní úkon se stal perfektním a žalobce jako právnická osoba, za níž jednal její tehdejší předseda představenstva, je jím tudíž vázán. Z tohoto důvodu odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná podle §39 obč. zák. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
z kupní smlouvy není zřejmé, co je věcí hlavní a co příslušenstvím nemovitosti; nehledě na to, že smlouva byla podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je v ní uvedeno pod bodem II., byť označeném jako cena nemovitostí, že předmětem smlouvy jsou nemovitosti uvedené v bodě I. smlouvy (se všemi součástmi
a příslušenstvím) a dohodnutá kupní cena ve výši 4.850.000,- Kč. Převáděné nemovitosti jsou popsány v bodě I. smlouvy označeném „převáděné nemovitosti“. Příslušenství - budovy bez p. č. a č. e. jsou popsány v bodě I. smlouvy s uvedením,
na kterých pozemcích (označených) jsou postaveny, včetně způsobu jejich využití. Označení nemovitostí ve smlouvě odpovídá ust. §5 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb., podle kterého musejí být pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis v katastru, označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně způsobem jejího využití, pokud se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje. Svůj závěr krajský soud opřel o rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, v němž byl zaujat názor, že je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou osobu spolu s hlavní věcí přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. V posuzované věci je v písemné kupní smlouvě výslovně uvedeno, že nemovitosti
se převádějí „se všemi součástmi a příslušenstvím“ (bod II. smlouvy). Určitost projevu vůle je tedy dána obsahem listiny (v písemné smlouvě), na níž je zaznamenána, jinak řečeno, příslušenství bylo sjednáno písemnou formou a kupní smlouva vůli o jeho převedení obsahuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítá, že z dikce kupní smlouvy není zřejmé, které a kolik budov se převádí, ani to, která z budov je věcí hlavní a která příslušenstvím. Neurčitost předmětu kupní smlouvy nespočívá jen v absenci řádně označeného příslušenství, jak to vyžaduje zákon i konstantní judikatura, ale i v tom, že ze smlouvy není zřejmé, kolik budov se převádí. Je proto nesprávný názor odvolacího soudu, že blíže neoznačené budovy bez čísla popisného (evidenčního), tak jak jsou uvedeny v bodě I. smlouvy, jsou příslušenstvím věci hlavní, tedy pozemků; naopak je zřejmé, že budovy na uvedených pozemcích, či nejméně některé z nich, jsou věcmi hlavními a jako takové jsou rovněž vedeny v katastru nemovitostí, což vyplývá
i z předložených znaleckých posudků, a že některé stavby jsou příslušenstvím staveb jiných. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, je podle názoru dovolatele zcela nepřesvědčivý a nelogický a jen potvrzuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v citovaném rozhodnutí byl opětovně vyjádřen názor, že příslušenství, tvoří-li je věc nemovitá, musí být ve smlouvě výslovně uvedeno a řádně identifikováno, že k převodu nemovitého příslušenství
na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i toto příslušenství. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě
a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit.
Podle §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle §46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodu nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li
k písemnému návrhu a jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní.
Právní úkony týkající se převodu nemovitosti musí být učiněny písemnou formou,
a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí; tento požadavek se uplatní i v případě, je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (např. vedlejší stavby na převáděném pozemku). Postihovala-li by vůle účastníků převést jako příslušenství samostatné věci movité, nelze vyloučit možnost dospět ke zjištění skutečného obsahu této vůle (určení jednotlivých věcí) event. pomocí výkladu ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák.
V posuzované věci odvolací soud - s poukazem na rozsudek NS ČR ze dne
11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 - dovodil, že projevili-li účastníci v bodě II. smlouvy (byť označeném jako cena nemovitostí) vůli převést převáděné nemovitosti
„se všemi součástmi a příslušenstvím“ a je-li příslušenství - budovy bez. p. č. /ev. č. - popsáno v bodě I. smlouvy s uvedením, na kterých pozemcích (označených) jsou postaveny, včetně způsobu jejich využití, byl předmět kupní smlouvy vymezen dostatečně určitě (§37 odst. 1 obč. zák.) a v souladu s ust. §5 zákona č. 344/1992 Sb.; za nesprávný proto považoval závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy a žalobu o určení vlastnictví z toho důvodu zamítl. S tímto názorem se však za daného skutkového stavu věci ztotožnit nelze.
K závěru o určitosti předmětu kupní smlouvy o převodu nemovitostí totiž nepostačuje pouze projevená vůle jejích účastníků příslušenství v písemné formě převést, ale též zjištění, že tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky tak, aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi. Jestliže v kupní smlouvě ze dne 18. 9. 2002 bylo uvedeno, že předmětem prodeje jsou - kromě označených pozemků - též jiné stavby
bez p. č./ č. e. a technická vybavenost bez p. č./č. e., zatímco ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že na pozemcích se nachází (kromě jejich součástí) více staveb, přičemž některé z nich nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, bylo pro právní posouzení věci z hlediska požadavku určitosti předmětu koupě (§37 odst. 1 obč. zák.) rozhodující zjištění, zda na pozemcích se nacházejí jen stavby bez p. č./ č. e. a technická vybavenost bez p. č./č. e. uvedené v kupní smlouvě a v evidenci katastru nemovitostí, či i další nemovité stavby a vedlejší stavby tvořící příslušenství věci hlavní, které splňují podmínky příslušenství podle §121 odst. 1 obč. zák., či nikoliv, a případně též další movité stavby.
Skutečnost, že smlouva o převodu nemovitostí byla v souladu s ustanovením §5 zákona č. 265/1992 Sb. přezkoumána katastrálním úřadem a že ten pravomocně rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, nebrání tomu, aby soud
v občanském soudním řízení sám posoudil platnost sporné smlouvy podle příslušných ustanovení zákona. Obsahem rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu není prohlášení smlouvy o převodu nemovitosti za platnou či neplatnou, ale povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele.
Protože odvolací soud vycházel izolovaně z části volního projevu účastníků smlouvy a nepřihlížel k tomu, k jakému konkrétnímu předmětu se tato část projevu vůle v daném případě vztahuje, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné; protože
na něm spočívá rozsudek odvolacího soudu, byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud jej podle ust. §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu