ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2304.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2304/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. D., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 1070/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2004, č. j. 7 Co 714/2004 - 82, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 2. 2004, č. j. 4 C 1070/2003 - 62, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 28. dubna 2004, č. j. 7 Co 714/2004 - 82, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 2. 2. 2004, č. j. 4 C 1070/2003 - 62, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí - domu čp. 158 na parcele č. 109, parcely č. 109, domu čp. 159 na parcele č. 110 a parcely č. 110, vše v obci
a katastrálním území J. H., zapsané na LV č. 5004 u Katastrálního úřadu v J. H.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 1. 3. 1996 byla mezi prodávajícím F. n. m. ČR a kupujícím společností D., spol. s r. o., uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku - shora specifikovaných nemovitostí - za kupní cenu 4.000.005,- Kč. Dne 1. 4. 1996 bylo
u Obvodního soudu pro Prahu 2 zahájeno řízení o neplatnost smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 3. 1996, v jehož průběhu společnost D., spol.
s r. o., předmětné nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 14. 6. 1996 na společnost Z., spol. s r. o., za kupní cenu 4.475.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly k tomuto dni. Kupní smlouvou ze dne
3. 7. 2000 společnost Z., spol. s r. o., nemovitosti prodala žalovanému za kupní cenu 4.475.000,- Kč; právní účinky vkladu vznikly dnem 11. 7. 2000. Pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, č. j. 5 Cm 4/97 - 76, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, č. j. 11 Cmo 79/2002 - 147, bylo určeno, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku uzavřená dne 1. 3. 1996 mezi prodávajícím F. n. m. ČR a společností D., spol. s r. o., podle zákona č. 92/1991 Sb. na prodej a koupi nemovitého majetku, spočívajícího v objektech nebytových domů čp. 158 a 159/1, na pozemcích č. 109 a 110 v katastrálním území J. H., zapsaných na LV č. 2291 u Katastrálního úřadu J. H., je neplatná. Na základě tohoto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 12. 8. 2002, provedl Katastrální úřad v J. H. duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z názoru, že pravomocným rozhodnutím soudu, jímž bylo určeno, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku je neplatná, je vázán (§135 odst. 2 o. s. ř.),
a s ohledem na to dovodil, že při obecně platné zásadě, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám, jsou neplatné i následně uzavřené kupní smlouvy o převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Vzhledem k tomu, že v Katastru nemovitostí ČR je uveden duplicitní zápis vlastnického práva obou účastníků řízení k těmto nemovitostem, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
a protože následné nabývací tituly jsou neplatné, je určovací žaloba opodstatněná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
28. dubna 2004, č. j. 7 Co 714/2004 - 82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu
a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že žalobce má
na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem, když v Katastru nemovitostí ČR existuje tzv. duplicitní zápis, kdy jako vlastníci jsou zapsáni oba účastníci tohoto řízení, a protože pravomocným rozsudkem soudu bylo vyslovena neplatnost smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, je nesprávný i zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, provedený na základě této neplatné smlouvy. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že v rámci tohoto řízení měl soud vyřešit
i další otázky, zejména nárok žalovaného „z titulu investic do nemovitostí“. Poukázal
na to, že v dané věci není uplatněn nárok ze synallagmatického právního vztahu, a proto se soud prvního stupně správně zabýval jen tím, co bylo žalobou uplatněno, a dospěl
i ke správnému závěru, že určovací žaloba je v dané věci důvodná. Za nepřípadný označil odvolací soud i poukaz žalovaného na rozsudek NS ČR ze dne 16. 6. 2003, sp. zn.
22 Cdo 534/2002, v němž soud řešil otázky týkající se určení vlastnictví po odstoupení
od smlouvy o převodu nemovitostí, která byla uzavřena mezi účastníky řízení, aniž byla vrácena kupní cena. V posuzované věci však žalobce od žalovaného kupní cenu nepřijal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž
za zásadního právního významu považuje otázku, „zda obecný zájem na určení vlastnického práva a potažmo přípustnosti určovací žaloby v daném případě převažuje
nad všeobecným postulátem zákazu vzniku škod“. Namítá, že soudy obou stupňů při svém rozhodnutí nerespektovaly zásadu, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, ani zásadu o zákazu vzniku bezdůvodného obohacení, stejně jako i prevenční povinnost předcházet škodám, neboť ve svých důsledcích jde vlastně o vyvlastnění, či znárodnění majetku žalovaného
bez náhrady, za nějž však řádně zaplatil, a na neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1996 se nijak nepodílel. Podle názoru dovolatele mohlo být žalobě na určení vlastnictví vyhověno jen oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému „reálnou hodnotu nemovitostí“ ke dni rozhodování soudu, neboť je „nerozhodné, že žalobce přijal plnění
od jiného subjektu, protože tento subjekt přijal kupní cenu vlastně od žalovaného“. Poukazuje na ustálenou judikaturu soudů, která sice dospěla k názoru, že existuje-li duplicitní zápis vlastnického práva, je obecně dán důvod určovací žaloby, byť by bylo možno žalovat i na plnění, na druhé straně však dovodila, že ve věcech, kdy lze žalovat
na plnění, může být dán naléhavý právní zájem na určení jen tehdy, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah
a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci nejenže neřeší celý obsah sporného právního vztahu, ale nezabraňují ani případným žalobám na plnění, a nerespektují ani závěry uvedené v R 26/75, týkající se vzájemné podmíněnosti plnění vycházející ze synallagmatického právního vztahu, ani závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2202,
a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. Podle dovolatele tak soudy ve svých důsledcích nastolily situaci, kdy žalobce obdržel kupní cenu a „stává se navíc ještě vlastníkem nemovitostí, aniž by byl povinen cokoliv vracet“ a „žalovanému je odpíráno oprávnění na protiplnění v hodnotě nemovitostí, které de facto vrací“, čímž mu vznikne majetková újma značného rozsahu. Pokud vydání nemovitosti není podmíněno „protiplněním“, jsou ohroženy i nároky žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitostí. Podle názoru dovolatele rozhodnutí soudů obou stupňů nerespektují „jeho oprávněné požadavky“; „nebrání se vydání předmětných nemovitostí oproti tomu, co mu bude nahrazena reálná hodnota toho, co vydává, a celá věc bude uzavřena i co se bezdůvodného obohacení na všech stranách týče“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem
na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Existuje-li duplicitní zápis vlastnického práva, je obecně dán důvod určovací žaloby, byť by bylo možno žalovat i na plnění (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002).
Odvolací soud v posuzované věci vycházel zcela správně z názoru, že ve smyslu ust.
§135 odst. 2 o. s. ř. je soud v daném řízení vázán pravomocným rozhodnutím soudu, jímž bylo určeno, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku uzavřená dne 1. 3. 1996 mezi prodávajícím F. n. m. ČR a společností D., spol. s r. o.,
o převodu předmětných nemovitostí je neplatná. Převedla-li tato společnost vlastnická práva k nemovitostem kupní smlouvou ze dne 14. 6. 1996 na společnost Z., spol.
s r. o., je tato smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla převést na jiného vlastnická práva, která nenabyla. Z tohoto důvodu je absolutně neplatná i následující kupní smlouva o převodu vlastnických práv k nemovitostem uzavřená mezi společností Z., spol. s r. o., a žalovaným dne 3. 7. 2000.
Podle §37 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více vykonatelných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, z nichž každá svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti, vyjádří katastrální úřad v katastru tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví. Zároveň o tom vyrozumí osoby, které jsou podle takto rozporných listin označeny za vlastníky nemovitosti.
Bylo-li v řízení zjištěno, že v Katastru nemovitostí ČR existuje tzv. duplicitní zápis vlastnického práva žalobce i žalovaného k předmětným nemovitostem, je správný závěr odvolacího soudu, že žalobce má na požadovaném určení vlastnictví k těmto nemovitostem naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť při významu zápisů
do katastru nemovitostí (srov. §20 katastrálního zákona o závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl. Jde o vzájemně podmíněnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy.
Ze zákonné dikce ust. §457 obč. zák. vyplývá, že povinnost účastníka vrátit plnění
z neplatné (či zrušené smlouvy) je podmíněna tím, že druhý účastník rovněž tuto svoji povinnost splní. Účastník neplatné kupní smlouvy o převodu vlastnických práv k nemovitostem, který druhé straně poskytl peněžité plnění (kupní cenu), je rovněž povinen vrátit přijaté plnění a je naopak oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat předmět smlouvy druhému účastníku smlouvy. Protože právní úprava
na ochranu vlastnického práva zakládá vlastníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§126 odst. 1 obč. zák.), účastník neplatné kupní smlouvy, jenž druhé straně poskytl peněžité plnění, tím, že nemovitost vydá (vyklidí)
a předá ji nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku nemovitosti, splní povinnost nemovitost vydat (vyklidit a vyklizenou ji předat) vlastně za druhého účastníka smlouvy, který by totiž po vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy byl taktéž povinen nemovitost jeho vlastníkovi vydat (vyklidit je a vyklizené mu předat). Účastník neplatné kupní smlouvy, který druhé smluvní straně poskytl peněžité plnění (kupní cenu) tak současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči druhému účastníkovi smlouvy (srov. též Cpj 41/87, publikované pod č. 4, ročník 1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že závěry uvedené v rozsudku NS ČR ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, se v daném případě neuplatní, neboť žalovaný má z neplatné kupní smlouvy ze dne 3. 7. 2000 o převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem uzavřené se společností Z., spol. s r. o., právo na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (kupní ceny) na svém smluvním partnerovi (společnosti Z., spol. s r. o.) a nikoliv na žalobci, který nebyl účastníkem této smlouvy, jde o názor správný, s nímž se dovolací soud ztotožňuje.
Za skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů, který není předmětem dovolacího přezkumu, nelze odvolacímu soudu vytýkat ani nesprávný názor, pokud dovodil, že v daném řízení „nelze řešit další otázky“ (tvrzený nárok žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout zhodnocením předmětných nemovitostí), neboť takovýto nárok nebyl předmětem daného řízení ani s ním nesouvisí,
a pokud žalovaný existenci tohoto nároku tvrdí, je na něm, aby jej u žalobce, event. žalobou u soudu uplatnil.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust.
§236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalovaného, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvého stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaný směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu