ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2382.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2382/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným l) K. + Ö., spol. s r.o., 2) F. E., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 128/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j. 34 C 128/2002-88, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění výroku ve věci samé tak, že se zamítá žaloba, aby každý ze žalovaných žalobci zaplatil 125.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že předpokladem odpovědnosti podle §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Žalobce neoprávněný zásah spatřoval v omezení osobní svobody dne 23.12.2000 v prodejně prvního žalovaného pracovníky druhého žalovaného. Podle žalobce pracovníci žalovaných nebyli oprávněni podrobit ho osobní prohlídce ani mu bránit v odchodu, přestože při průchodu detekčním rámem prodejny se ozval zvukový signál. Neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřoval též v pořízení jeho obrazového záznamu v prostorách prodejny prvního žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že žalobce se právem dovolává článku 7 Listiny základních práv a svobod zaručujícího právo na ochranu osobní svobody avšak žalobce takto nepřihlédl k právu vlastníka na ochranu jeho majetku zaručenou článkem 11 Listiny. Soud mimo jiné připomněl zjištění, že žalobce odmítl projít detekčním rámem bez tašky tak, jak k tomu byl vyzván pracovníkem bezpečnostní služby P. Š. poté, co při průchodu žalobce s taškou detekčním rámem umístěným za pokladnami prodejny prvního žalovaného zazněl zvukový signál. Pracovníci druhého žalovaného přitom jednali v souladu se svými směrnicemi pro ochranu a ostrahu prodejny G. Soud pak mimo jiné poukázal nato, že žalobce v době, kdy již byla přivolána policie chtěl prodejnu prvního žalovaného opustit. K omezení osobní svobody žalobce žalovanými (sice) došlo, avšak stalo se tak v časově nezbytné míře a nikoliv způsobem, který by z objektivního pohledu mohl být soudem považován za neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením §11 o.z. Žalovaní ve vzájemné spolupráci činili potřebné kroky k ochraně majetku a bylo na žalobci, byť se nedopustil nedovoleného jednání, aby v zájmu objasnění věci s pracovníky žalovaných spolupracoval.
Odvolací soud též uvedl, že k zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo ani pořízením jeho obrazového záznamu, jehož účelem je minimalizovat ztráty na majetku prvního žalovaného. Tím, že žalobce do prodejny prvního žalovaného opatřené tímto bezpečnostním systémem vešel, musel být srozuměn, že jeho obraz může být zachycen videokamerou. Protiprávní použití videozáznamu ani žalobce netvrdil. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalovaných podle §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. dubna 2004, přičemž žalobci byl doručen dne 22. dubna 2004.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21. června 2004 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když má zato, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce pak má zato, že řízení je u odvolacího soudu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Současně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel především mimo jiné poukazuje na skutečnost, že z doplněné žaloby jednoznačně vyplývá, že se domáhal náhrady nemajetkové újmy nejen z důvodu zbavení osobní svobody a z důvodu pořízení obrazového záznamu, týkajícího se jeho osoby bez jeho svolení, ale i z důvodu porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), k němuž došlo v důsledku jeho zadržení skupinou uniformovaných mužů způsobem, který v přihlížejících musel nutně vzbudit dojem, že byl zadržen jako pachatel trestného činu. Touto okolností se však soudy obou stupňů nezabývaly, takže napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Žalobce připomíná, že od počátku sporu zdůrazňoval, že odškodnění za zbavení osobní svobody žádá především na základě článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Odvolací soud však ustanovení Úmluvy neaplikoval a dal zjevně přednost aplikaci ustanovení §13 odst. 2 o.z. Jednání žalovaných přitom v žádném případě nelze považovat za jednání \"v souladu s řízením stanoveným zákonem\", neboť odpovídající ustanovení českého právního řádu umožňující omezení osobní svobody kýmkoliv se týká pouze osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, přičemž však žalobce takovouto osobou pochopitelně nebyl.
Odvolací soud v rozporu s hmotným právem řešil i otázku pořízení jeho obrazového záznamu. Závěr odvolacího soudu, že samotným vstupem do prodejny dal žalobce svolení s pořízením takového obrazového záznamu, nemá jakoukoliv oporu
ve skutkových zjištěních. Zejména však nelze ze samotného faktu vstupu osoby
do monitorovaného prostoru automaticky vyvozovat její souhlas s pořízením a uchováním obrazového záznamu takové osoby.
V souvislosti s konstatováním odvolacího soudu, že žalobce odmítl projít detekčním rámem bez tašky, k čemuž byl vyzván pracovníkem prvního žalovaného, žalobce zdůrazňuje, že toto tvrzení použili pracovníci žalovaného až poté, co případ začala na základě trestního oznámení žalobce šetřit Policie České republiky a jde
o tvrzení čistě účelové.
Dovolatel význam napadeného rozhodnutí spatřuje i v rovině společenské. Poukazuje nato, že aktivity soukromých bezpečnostních služeb jsou již řadu let předmětem kritiky veřejnosti či pozornosti sdělovacích prostředků. Důkazní pozice poškozených však bývá obvykle svízelná, když osamocený jedinec je konfrontován se skupinou profesionálů, často bývalých policistů.
Dovolatel dále nesouhlasí s rozhodnutím týkajícím se náhrady nákladů řízení.
V dovolání proto žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
K podanému dovolání lze uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podstatným je ovšem především seznání, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby skutečně v konkrétním případě došlo.
V dané věci mimo jiné z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že k zásahu
do práv na ochranu osobnosti žalobce došlo především jeho zadržením v prodejně prvního žalovaného, a to až do doby příchodu policie. Na druhé straně nebylo shledáno, že by se v tomto případě jednalo o neoprávněný zásah.
Odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel dále mimo jiné z toho, že
v prodejně prvního žalovaného byla mimo jiné instalována bezpečnostní zařízení
s cílem ochrany jeho majetku. Lze mít za to, že šlo o realizaci práv vlastníka ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod a §123 násl. o.z. Dovolací soud se v tomto případě ztotožňuje s úvahou, že tím, že žalobce vešel do prodejny prvního žalovaného, musel být i srozuměn s tím, že prodejna je bezpečnostním systémem opatřena. Pokud pak nastala situace, kdy bezpečnostní systém (detekční rám) signalizoval možnost případného neoprávněného zásahu ze strany žalobce, žalobce s pracovníky ostrahy žalovaných zcela zřetelně nespolupracoval na odstranění vzniklých pochybností, byl jimi proto zadržen až do příchodu přivolané policie.
Pokud se týče tohoto zadržení, pak např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2004, č.j. 30 Cdo 203/2003-176 se k otázce tzv. občanského zadržení ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 trestního řádu mimo jiné uvádí, že není
na tom, kdo podle zmíněného ustanovení omezuje osobní svobodu fyzické osoby, aby kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl takto spáchán (např.) trestný čin, neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Avšak takto zadrženou osobu je pak třeba ihned předat vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu nebo alespoň některému z těchto orgánů toto omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Je pak
na takovém orgánu uvážit, zda bylo především podezření rozptýleno, či nikoliv. Jak vyplývá z obsahu spisu, resp. z napadeného rozhodnutí, nebyly tvrzeny případné okolnosti, které by svědčily o postupu, který by byl v rozporu s uvedenými zásadami.
Je třeba proto uzavřít, že pokud takto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil, nelze, než usoudit, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Protože tedy není možno napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu