ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.246.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 246/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. F., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 37/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2004, č. j. 19 Co 153/2004 - 92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č. j. 10 C 37/2003 - 69, zamítl žalobu na určení, že „kupní smlouva z 10. 11. 1993 mezi prodávajícími O. K. a F. S. a kupující J. F., jejíž předmětem byl dům čp. 62 se stav. parc. č. 59 a zahradou č. parc. 89, vše zapsané
u Katastrálního úřadu v R. n. K. na LV č. 288 pro obec a kat. území R.v O. h., je neplatná“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že kupní cena ve výši 500.000,- Kč, ujednaná v této kupní smlouvě, měla být vypořádána tak, že částka 298.000,- Kč bude zaplacena z úvěru
u I. b., a. s., ve prospěch účtu K. b., a. s., částka 50.000,- Kč bude z úvěru žalované u I. b. a. s., zaplacena na účet F. S.
u SBČS a částka 15.000,- Kč bude zaplacena z účtu u I. b., a. s., k rukám žalobce do 60 dnů od rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitostí. Žalobce se v rámci kupní smlouvy zavázal zaplatit žalované částku 125.000,- Kč, kterou mu půjčila jako finanční výpomoc do 5 dnů od podepsání kupní smlouvy. Vklad vlastnického práva
k uvedeným nemovitostem byl zapsán do katastru nemovitostí dne 11. 11. 1993
s právními účinky vkladu práva ke dni 22. 10. 1993. Dále bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 13. 10. 1993 dohodu, kterou se „žalovaná zavázala doplatit do 60 dnů
od uzavření kupní smlouvy žalobci částku 1,000.000,- Kč za prodej nemovitosti“ s tím, že „v případě, že se tak nestane, kupní smlouva neplatí, nemovitost se vrací původním majitelům a ti se zavazují, že zaplatí do 5 dnů po uplynutí oněch 60 dnů za žalovanou 500.000,- Kč I. b., a. s., v R. n. K., které si na nákup nemovitosti u I. B. vypůjčila. Dokud tato částka nebude I. B. splacena, nemovitost se nevrací a trvá kupní smlouva“. Ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vedeného pod sp. zn. 4 C 37/94 soud zjistil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2000, č. j. 20 Co 718/98 - 2000, byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 37/94 - 167, tak, že (mimo jiné) byl zamítnut návrh žalobce a F. S. proti žalované na určení vlastnictví
k uvedeným nemovitostem; dovolání žalobce proti citovanému rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2000, č. j. 28 Cdo 2125/2001 - 262. Z výpisu z katastru nemovitostí dále vyplývá, že žalovaná je zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy (kterou žalobce spatřuje v tom, že podle dohody ze dne 13. 10. 1993 se žalovaná zavázala mu zaplatit jinou cenu, než je uvedena v kupní smlouvě), neboť otázka platnosti této smlouvy byla řešena jako předběžná
v předchozím řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž soud v tomto řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 10. 11. 1993 je platným právním úkonem. Dohodu ze dne 13. 10. 1993, předloženou žalobcem, považoval soud za právně neúčinnou, neboť k jejímu sepsání došlo před uzavřením předmětné kupní smlouvy; kromě toho dovodil, že tato dohoda je pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č. j. 19 Co 153/2004 - 92, poté, co rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí JUDr. J. B. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že
na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993 není ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Vycházel z názoru, že otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení existence práva nebo právního vztahu (např. vlastnictví), a lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení uvedené předběžné otázky. Kromě toho je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení třeba zkoumat i se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhá, tedy zápisu do katastru nemovitostí; rozsudek o určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovitosti, by však nemohl být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí podle §7 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. §1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byla-li účastnicí kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993 též F. S., musela by se i ona řízení účastnit. Protože žalobě nelze vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, bylo nadbytečné a bezpředmětné žalobce poučovat o tom, že by jmenovaná měla do řízení přistoupit jako další účastník.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé a proti výrokům
o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je (podle obsahu dovolání) z důvodu uvedeného
v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy není naléhavý právní zájem, a namítá, že rozhodnutí krajského soudu je „diskriminační“, neboť jím došlo k ohrožení jeho práva. Poukazuje na to, že žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy podal proto, aby „mohl prostřednictvím obnovy řízení o určení vlastnictví k nemovitostem napravit falešný zápis v katastru nemovitostí“, v němž je „stále zaregistrována neplatná kupní smlouva“, neboť s ohledem na závazek žalované z 13. 10. 1993 nedošlo k prodeji nemovitostí. Odvolací soud podle jeho názoru dostatečně nezkoumal jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení vzhledem ke konečnému smyslu rozhodnutí, které by bylo podkladem pro obnovu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem a „potažmo“ pro zápis do katastru nemovitostí. Dále vyjádřil názor, že s ohledem „na konečný cíl žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy, jímž je změna zápisu v katastru nemovitostí prostřednictvím řízení o obnově řízení o určení vlastnictví, a vzhledem k předkupnímu právu žalobce na podíl F. S., nemusí jmenovaná přistupovat do řízení, neboť rozhodnutí o zrušení kupní smlouvy se dozví od Katastrálního úřadu v R. n. K.“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické právo žalované
k uvedeným nemovitostem. Právní otázka, zda kupní smlouva ze dne 10. 11. 1993 je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda žalobce je či není vlastníkem nemovitostí. Tím, že by byla určena neplatnost kupní smlouvy, by ještě bez dalšího nebylo (nemohlo být) postaveno najisto, že podle ní vůbec nevzniklo (nemohlo vzniknout) vlastnické právo žalované k nemovitostem, a nemohlo by vést k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné kupní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah právního vztahu mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda tu je či není vlastnické právo žalobce k uvedeným nemovitostem.
S názorem dovolatele, že prohlášením kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993
za neplatnou, „by bylo podkladem pro obnovu řízení o určení vlastnictví
k nemovitostem a potažmo pro zápis do katastru nemovitostí, nelze souhlasit.
Do Katastru nemovitostí ČR se zapisuje - jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů - vlastnické právo (jeho vznik, změna nebo zánik) a nikoliv kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti (její platnost či neplatnost). Má-li být zápis vlastnického práva proveden vkladem, může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá vlastnické právo subjektu, jež má být zapsáno. O tom, který subjekt je vlastníkem nemovitosti, nic nevypovídá pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná kupní smlouva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud tedy správně dovodil, že záměr žalobce sledovaný podáním žaloby (dosáhnout změny v zápisu o vlastnickém právu k nemovitostem, které bylo vloženo do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993) nemůže být dosažen určením, že uvedená kupní smlouva je neplatná. Případné podání žaloby
na obnovu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem nikterak nesouvisí
s řízením o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993, jak se žalobce mylně domnívá.
K námitkám dovolatele je třeba dále uvést, že v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988,
sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, ročník 1988). Kupní smlouvu ze dne 10. 11. 1993 uzavřela kromě žalobce a žalované též F. S. Protože jmenovaná se nestala účastnicí tohoto řízení, nemůže být - kromě výše uvedených důvodů - i proto žalobě vyhověno, jak odvolací soud správně dovodil.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu