ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2489.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2489/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. S., zastoupené advokátem, a b) P. Š., proti žalovaným 1) J. S., a 2) P. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 81/98, o dovolání první žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2004, č. j. 11 Co 113/2004 - 114, takto:
I. Řízení o dovolání první žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2002, č. j. 6 C 81/98 - 80, se zastavuje.
II. Dovolání první žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2004, č. j. 11 Co 113/2004 - 114, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 20. 12. 2002, č. j. 6 C 81/98 - 80, zamítl žalobu o určení, že „žalobci jsou vlastníky nemovitostí, a to domu čp. 17 na st. pl. č. 91/10, dále pozemku p. č. 91/8 louka, ost. pl., staveniště, dále pozemku 91/12 zast. pl., vše v obci a k. ú. K., zapsaných na LV č. 929
u Katastrálního úřadu V.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2002, č. j. 6 C 81/98 - 83, bylo řízení, jímž se druhý žalobce domáhal učení vlastnictví proti žalovaným, zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne
4. 6. 1997 byla mezi žalobci (jejichž manželství v té době bylo pravomocně rozvedeno, nedošlo avšak k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů) jako prodávajícími a prvním žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o prodeji uvedených nemovitostí za kupní cenu ve výši 1,128.610,- Kč a že tyto nemovitosti pak první žalovaný kupní smlouvou ze dne 6. 11. 2000 převedl na druhého žalovaného. Dovodil, že na požadovaném určení je ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. dán naléhavý právní zájem, avšak v řízení nebylo prokázáno tvrzení první žalobkyně, že by při uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1997 jednal druhý žalobce v duševní poruše způsobené dlouhodobým požíváním alkoholických nápojů, která by jej k tomu právnímu úkonu činila neschopným (§38 odst. 2 obč.). Protože uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem též z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zák., neboť je určitá a srozumitelná, a nebylo prokázáno, že by nebyla uzavřena svobodně a vážně, a je platná
i ve smyslu ust. §39 obč. zák., dospěl soud k závěru, že žaloba o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem není opodstatněná.
K odvolání první žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 11 Co 113/2004 - 114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Shodně s ním dovodil, že kupní smlouva ze dne 4. 6. 1997 je platná (§37 odst. 1, §38 odst. 2, §39), a pokud první žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena v hospodářské a sociální tísni, poukázal odvolací soud na ust. §49 obč. zák., z nějž vyplývá, že účastník, který smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Tyto důvody pro odstoupení od uzavřené kupní smlouvy v daném případě dány nebyly a odstoupení proto nebylo účinné, jak o tom bylo rozhodnuto ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 C 51/98, a smluvně nebylo odstoupení v kupní smlouvě dohodnuto. Za neopodstatněnou považoval odvolací soud též námitku první žalobkyně o neplatnosti smlouvy z důvodu jejího uzavření v omylu
(§49a obč. zák.), neboť i když je ve smlouvě uvedeno, že druhému žalobci byla před jejím podpisem zaplacena částka 500.000,- Kč, přičemž došlo k zápočtu pohledávky prvního žalovaného vůči druhému žalobci, nejedná se o skutečnost, která je pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Nebylo se proto již třeba zabývat tím, zda první žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. §40a obč. zák. Možnost odstoupení od smlouvy z důvodu omylu (§49a obč. zák.) občanský zákoník „neumožňuje“. Ve vztahu k prvnímu žalovanému nemohli být žalobci úspěšní již z toho důvodu, že v době rozhodování soudu mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčilo.
Proti tomuto rozsudku (a výslovně též proti rozsudku okresního soudu) podala první žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Uvedla, že je „přesvědčena, že kupní smlouva ze dne 4. 6. 1997 je absolutně neplatná a takto měla být z úřední moci posouzena oběma soudy, když je prokazatelné, že žalobce b) ji uzavřel v nesvobodné vůli, a prokazatelně v tuto dobu ve velké míře požíval alkoholické nápoje a dokonce byl k podpisu této smlouvy i psychicky donucen jednáním žalovaného 1). Psychické donucení na žalobce b) spočívá především v tom, že byl úmyslně uveden do omylu, že jeho dluh k datu uzavření kupní smlouvy podle úmyslného podvodu žalovaného 1) na žalobce b) měl narůst z původního dluhu 250.000,- Kč, tj. z půjčky poskytnuté žalovaným 1) vůči žalobci b) až do částky 500.000,- Kč a tudíž byl žalovaným 1) vůči žalobci b) započten a ten smluvenou část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč již neobdržel. Z opatrnosti, tzn. pokud by soudy neaplikovaly absolutní neplatnost podle §37, 38, 39 obč. zák., dovolávají se žalobci i relativní neplatnosti, když je žalovaný 1) uvedl v omyl a nezaplatil kupní cenu ani žalobkyni a) ani žalobci b) a oba žalobci dne 7. 7. 1998, tedy v tříleté promlčecí lhůtě písemně z kupní smlouvy odstoupili“. Dále dovolatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tíživé sociální, majetkové a psychické nouzi první žalobkyně, když jí soudem byly „odebrány děti“ a svěřeny do výchovy otce, a protože je zanedbával, byly posléze svěřeny do výchovy jeho matky. Navíc rodiče druhého žalobce mu poskytli k zajištění jeho dluhu jako zástavu rodinný domek s dalšími nemovitostmi a v důsledku jeho nezaplacení o ně „přicházejí v exekučním řízení“. „Měli tudíž být slyšeni jako svědkové k průkazu okolností svědčících pro odůvodnění dovolání podle §241a odst. 1 o. s. ř.“ Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
První žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala, že druhý žalobce uzavřel kupní smlouvu nesvobodně, v omylu a že v té době ve velké míře požíval alkoholické nápoje, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle
§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Jestliže odvolací soud dovodil, že nebylo-li prokázáno, že kupní smlouvu ze dne 4. 6. 1997 žalobci neuzavřeli svobodně a že by druhý žalobce jednal v duševní poruše, která jej k tomu právnímu úkonu činila neschopným, nelze mu vytýkat nesprávný názor, pokud dospěl k závěru, že uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem
ve smyslu ust. §37 odst. 1, §38 odst. 2 obč. zák., a vzhledem k tomu, že neodporuje ani dobrým mravům, jak v řízení bylo tvrzeno, a svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází, je platná i z hlediska ust. §39 obč. zák. Správný je rovněž názor odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy z důvodu omylu občanský zákoník neupravuje.
Další námitky první žalobkyně uplatněné v dovolání nejsou pro posouzení dané věci z hlediska hmotného práva významné.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání první žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci mohl provádět další dokazování (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť první žalobkyně nemá s ohledem
na výsledek tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu