ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2533.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2533/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce České republiky – Finančního úřadu v P., proti žalované P. P., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 17 C 224/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2004, č.j. 12 Co 189/2004-111, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. června 2004, č.j. 12 Co 189/2004-111 k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
21. ledna 2004, č.j.17 C 224/2003-8, jímž bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 9.12.2002, kterou L. P. a J. P. darovali žalované ve výroku označené nemovitosti, v katastrálním území K., je vůči žalobci právně neúčinná a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Krajský soud současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Plzni částku 1.917,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze shodných skutkových a právních závěrů jako soud prvního stupně, zejména, že žalobce prokázal že má vůči rodičům žalované vymahatelné pohledávky, představující nedoplatky daně z příjmu, stanovené vykonatelnými výměry žalobce. Žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti
pro rozpoznání zákonem předpokládaného úmyslu, že odporovaný právní úkon byl učiněn jejími rodiči – ve vztahu k žalované osobami blízkými – v úmyslu zkrátit žalobce jako věřitele. Z uvedeného zjištění odvolací soud dovodil v souladu s ustálenou judikaturou, že byly splněny podmínky věcné legitimace, jakož i všechny předpoklady odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá zejména, že v předcházejícím řízení nebyly provedeny rozhodující důkazy výslechem žalované a jejích rodičů k prokázání náležité pečlivosti a že nebyla poučena podle ustanovení §118a o.s.ř. Při jakémkoli aktivním jednání nemohla zjistit existenci pohledávek žalobce, pokud o nich a jejich původu nebyla ani rodiči ani žalobcem informována a pokud rodiče oprávněnost pohledávek popírají. Oba soudy odmítly provést navržený důkaz, že byl učiněn podnět k přezkumu rozhodnutí žalobce.
Že nemohla znát okolnosti týkající se případných dluhů rodičů, potvrzuje i skutečnost, že s nimi nesdílí společnou domácnost již od února 2001. Žalovaná uzavírá, že v řízení nebyly provedeny všechny nezbytné důkazy, že soudy nesplnily vůči ní poučovací povinnost tyto důkazy navrhnout a že věc nesprávně posoudily z právního hlediska. Žalovaná navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Karlových Varech.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce
pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska namítané vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento dovolací důvod vymezený žalovanou není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položené právní otázky – nesplnění poučovací povinnosti soudu dle ustanovení §118a odst. o.s.ř. – má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu