ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2606.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2606/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Městu K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 875/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2004, č. j. 38 Co 144/2002 - 202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (poté, co usnesením ze dne 25. 3. 2002, č. j. 9 C 875/93 - 148, zastavil řízení na určení, že žalobkyně je vlastnicí parcely č. 616/41 a parcely č. 616/42 v kat. území K., neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět) rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. 9 C 875/93 - 149, zamítl žalobu na určení, že „kupní smlouva uzavřená dne 22. 11. 1983 mezi žalobkyní a žalovaným Městem K. je neplatná“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci
ze dne 2. 4. 1997, č. j. 9 C 875/93 - 26, jímž „návrh, že se určuje, že kupní smlouva
ze dne 22. 11. 1983, uzavřená mezi navrhovatelkou L. V. a Československým státem - Městským národním výborem v K., ohledně pozemku parcelní číslo 621/4 v k. ú. K. – N., se zamítá“, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1998, č. j. 12 Co 404/97 - 36, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při svém rozhodnutí okresní soud vycházel ze zjištění, že předmětem kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983, která byla uzavřena mezi žalobkyní jako prodávající a bývalým Československým státem - Městským národním výborem v K. jako kupujícím, byl pozemek parc. č. 621/4 o výměře 998 m2, zapsaný na LV č. 168 pro kat. území N. Dospěl k závěru, že žalobkyně - ani přes poučení soudu podle §118a
o. s. ř. - neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, kterou spatřovala v tom, že smlouva nebyla učiněna svobodně a určitě (§37 odst. 1 obč. zák.) a že odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům (§39 obč. zák.). Současně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětná smlouva obsahuje vymezení podstatných náležitostí, tj. označení jejího předmětu a ujednání o kupní ceně i o způsobu jejího zaplacení. Byla uzavřena určitě a srozumitelně a nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně „o rozporu mezi vůlí a projevem při jejím uzavírání, ani že by ji žalobkyně uzavřela v tísni a pod psychickým nátlakem“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, č. j. 38 Co 144/2002 - 203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983 není ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Vycházel z názoru, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tím, že by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde-li se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tedy, že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu předmětného právního vztahu. Dovodil, že „i pokud by žalobkyně měla v tomto řízení úspěch“, na jejím právním postavení by se ničeho nezměnilo, neboť rozsudek, jenž by určoval neplatnost kupní smlouvy ze dne
12. 11. 1983, by nemohl být podkladem pro nový zápis do katastru nemovitostí a
ve vlastnických poměrech by se tudíž ničeho nezměnilo. Za nedůvodnou považoval námitku vydržení vznesenou žalobkyní, neboť „probíhá-li soudní řízení od roku 1993, nebyla žalobkyně v dobré víře, že je vlastníkem věci“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozsudek, který by určoval neplatnost kupní smlouvy, by nemohl být podkladem pro nový zápis
do katastru nemovitostí, a že by se ve vlastnických poměrech žalobkyně nic nezměnilo. Namítá, že soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že v daném případě nelze žalobu
na určení vlastnictví k pozemku p. č. 621/4 v kat. území N., obec K., podat, neboť „již právně neexistuje“ vzhledem k tomu, že byl několikrát rozdělen a přečíslován. „Na jeho místě se nyní nacházejí“ pozemky par. č. 616/41 a parc. č. 616/42 v kat. území N., ovšem jejich hranice nejsou totožné s původním pozemkem p. č. 621/4. Žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. 616/41 a parc. č. 616/42 v kat. území N. by proto nemohla být úspěšná. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S názorem dovolatelky, že prohlášením kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983
za neplatnou, by bylo podkladem pro nový zápis do katastru nemovitostí, nelze souhlasit. Do Katastru nemovitostí ČR se zapisuje - jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů - vlastnické právo (jeho vznik, změna nebo zánik) a nikoliv kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti (její platnost či neplatnost). Má-li být zápis vlastnického práva proveden vkladem, může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá vlastnické právo subjektu, jež má být zapsáno. O tom, který subjekt je vlastníkem nemovitosti, nic nevypovídá pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná kupní smlouva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud tedy správně dovodil, že záměr žalobkyně sledovaný podáním žaloby (dosáhnout změny v zápisu o vlastnickém právu k nemovitostem
na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983) nemůže být dosažen určením, že uvedená kupní smlouva je neplatná.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není v dané věci způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že žalobu na určení vlastnictví k pozemku, původně označenému p. č. 621/4 v kat. území N., obec K., nelze podat z toho důvodu, že tento pozemek „již právně neexistuje“, neboť byl několikrát rozdělen a přečíslován a nyní je označen par. č. 616/41 a parc. č. 616/42 v kat. území N., přičemž hranice těchto pozemků nejsou totožné s původním pozemkem p. č. 621/4. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1998, vyslovil právní názor, že „žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy, jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká. Část pozemku – dříve evidována jako samostatná pozemková parcela, později sloučená s jinými pozemky – je v žalobě náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v pozemkové knize“. Tento právní názor platí i na daný případ - žalobu a rozsudek
na určení vlastnictví (srov. event. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 382/2002).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu