ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2652.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2652/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. F., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 114/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2005, č.j. 1 Co 48/2004-135, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č.j. 23 C 79/2001-52, zamítl žalobu, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 4,160.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Rozhodnutí odůvodnil promlčením daného nároku podle ustanovení §100 odst. 1 a §101 o.z. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne ze dne
12. března 2003, č.j. 1 Co 11/2003-68, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně
o promlčení uplatněného nároku, když dovodil, že pro podobnost tohoto nároku
s reparační funkcí majetkových nároků i tento nárok na peněžité zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. podléhá promlčení v tříleté promlčecí době. Ta počíná běžet ode dne, kdy nárok mohl být vykonán poprvé. K dovolání žalobce byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2003, č.j.
30 Cdo 1542/2003 - 82. Dovolací soud dovodil, že přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. může spočívat buď v morálním plnění (§13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§13 odst. 2 a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. Jde o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení §11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv
(§100 odst. 2 o.z.), byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Poukázal na to, že úvahy zmiňující údajnou podobnost tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad. Odlišnost tohoto institutu se naznačuje
i v kontrastu k úpravě, na níž odkazuje ustanovení §16 o.z.
Poté ve věci dále jednal Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne
22. ledna 2004, č.j. 23 C 114/2003-98, žalobu opět v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že v popsaném případě došlo k zásahu způsobilému vyvolat újmu v osobnostních právech žalobce (konkrétně ztrátou možností účinně se hájit v trestním řízení), přičemž původcem tohoto zásahu byl žalovaný. S ohledem na okolnosti případu však dovodil, že požadované zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. není odůvodněné (žalobci se žalovaný opakovaně omluvil, byly mu nabídnuty bezplatné právní služby, žalovaný nevyúčtoval žalobci odměnu za zastupování v trestní věci).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne 23. února 2005, č.j.
1 Co 48/2004-135, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal jako správný závěr soudu prvního stupně, že
v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce tím, že \"ztratil šanci hájit se, jak to vyžaduje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod\". Naproti tomu sám připomněl, že ztráta možnosti přezkumu rozsudku odvolacím soudem ještě sama o sobě bez dalšího nepředstavuje zásah
do osobnostních práv žalobce. O ten by se jednalo tehdy, pokud by bylo porušeno právo žalobce na ochranu osobnosti, t.j. např. právo na osobní svobodu, soukromí, důstojnost a vážnost ve společnosti. Stalo by se tak jedině tehdy, bylo-li by prokázáno, že by žalobce v přezkumném řízení mohl dosáhnout pro něj příznivějšího rozhodnutí. Pokud taková skutečnost není prokázána, pak není dána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného, spočívajícím v opožděném podání odvolání, a tvrzeným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Právo
na spravedlivý proces není samo o sobě osobnostním právem fyzické osoby, ale jde
o jeho veřejnoprávní nárok vůči státu. Toto právo (však) nebylo (státem) porušeno. Žalobce nenavrhl žádný důkaz o tom, že by (případně)odvolací řízení bývalo mohlo pro něj dopadnout příznivěji (než řízení před soudem prvního stupně). Žalobce není omezován v osobní sféře v důsledku pochybení žalovaného, ale proto, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody za konkrétní trestnou činnost. Jestliže žalobce neprokázal, že se žalovaný dopustil neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, podaná žaloba byla nedůvodná co do svého základu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 8. dubna 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Žalobce dne 1. června 2005 napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci včasným dovoláním (doplněným podáním jeho zástupkyně ze dne 20. října 2005)
z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který však neshledal předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích) dospěl k závěru, že v souzeném případě nedošlo
k zásahu do osobnostních práv žalobce. Tak dospěl k nelogickému závěru, pokud uvažoval o tom, že by mohl hodnotit důkazy o nevině žalobce v trestním řízení, a tak předjímat rozhodnutí trestního odvolacího soudu. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný stručným podáním ze dne 28. června 2005. Především má zato, že dovolání není přípustné. Nadto poukazuje na skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod je veřejnoprávním nárokem obviněného vůči státní moci a nemůže se bez dalšího promítat do soukromoprávních vztahů. Žalovaný se tak nedopustil zásahu do osobnostních práv žalobce. Navrhuje zamítnutí dovolání. Práva na náhradu nákladů dovolacího řízení se výslovně vzdal.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením
§241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání ve věci vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když řešení otázky případné existence zásahu do osobnostních práv fyzické osoby tím, že její zástupce v řízení před soudem nevyužije v její prospěch možnosti dané jí procesním předpisem, je otázkou zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu
v Olomouci v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však vázán i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, kdy je dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady
ze spisu zjištěny nebyly.
Soudy obou stupňů žalobu posuzovaly podle ustanovení §11 násl. o.z.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být splněny tyto hmotněprávní předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem
a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za zásah mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění, a to ať morální nebo případně i finanční.
Za osobnost je třeba považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je osobnost fyzické osoby vždy vnímána v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, zákon této osobnostní sféře poskytuje odpovídající právní ochranu.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Vždy však jde o bezprostřední a imanentní součásti lidské osobnosti.
Subjektivní osobnostní právo, resp. v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality
a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Prostřednictvím tohoto subjektivního osobnostního práva se osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna uplatňuje ve vztahu k jiným subjektům s rovným právním postavením.
Subjektivní všeobecné osobnostní právo se vyznačuje především tím, že:
- náleží bez dalšího každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu,
- s ohledem na svůj předmět, který tvoří osobnost jako atribut spjatý s každou fyzickou osobou jako individualitou a suverénem, resp. jednotlivé hodnoty jako součásti celistvosti této její osobnosti v její fyzické a morální jednotě (především život, zdraví a tělo, osobní svoboda, čest, důstojnost a pověst, jméno, podoba,slovní projevy osobní povahy, jakož i osobní soukromí) má osobní, nemajetkový charakter,
- působí vůči všem ostatním subjektům (t.j. vůči všem fyzickým a právnickým osobám) s rovným právním postavením,
- patří fyzické osobě výlučně po celou dobu jejího života, což znamená, že fyzická osoba jako subjekt všeobecného osobnostního práva po celou dobu svého života vylučuje kterýkoliv subjekt s rovným právním postavením z možnosti nakládat
v mezích právního řádu se svou osobností, resp. s jejími jednotlivými hodnotami,
- je časově neomezené, takže trvá po celou dobu jejího života, t.j. od jejího narození (resp. již od početí), až do její smrti,
- je dále nepřevoditelné (nezcizitelné), nepostižitelné výkonem rozhodnutí a je nepromlčitelné a neprekludovatelné (obdobně srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva autorů Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., str. 96 násl.).
Z vyloženého vyplývá, že právní názor, zaujatý odvolacím soudem, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí v trestním řízení (v důsledku opomenutí obhájce obviněného) není samo o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce, je správný. Práva a povinnosti žalobce a žalovaného se v tomto případě odvíjela výlučně
od skutečnosti, že žalovaný byl v trestním řízení žalovanému ustanoven obhájcem
z důvodu nutné obhajoby. Pokud se žalovaný v této souvislosti dopustil pochybení, šlo o (případné) porušení jeho povinnosti obhájce vůči jím zastupovanému obviněnému, avšak nešlo bezprostředně o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, resp. o zásah proti některé ze složek tohoto práva, když schází naplnění jednotlivých předpokladů, jimiž se všeobecné osobnostní právo vymezuje. Z toho současně vyplývá opodstatněnost závěru odvolacího soudu, že toto pochybení žalovaného současně nepředstavovalo ani dotčení žalobcova práva na spravedlivý proces jako práva působícího vůči státu – konkrétně vůči soudní moci. Důvodný je též jeho závěr (byť v dané věci není určujícím), že v řízení nebylo prokázáno (a ani podle názoru dovolacího soudu prokazováno být nemohlo), že výsledek případného odvolacího řízení v trestním řízení by pro žalobce vyzněl příznivěji, pokud by bývalo bylo řádně a včas podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
S ohledem na vyložené skutečnosti je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšný žalovaný se práva na náhradu těchto nákladů výslovně vzdal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu