ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2892.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2892/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. K., zastoupenému advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 7 C 249/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č.j. 21 Co 91/2003-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č.j. 21 Co 91/2003-48, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 6.9.2002 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, učiněný B. Š., ve prospěch J. Š., je vůči žalobci právně neúčinný“. Uvedl, že v řízení o dědictví po B. Š., zemřelém dne 29.3.2001 (díle též jen „zůstavitel“), „došlo k uzavření dohody dědiců“, podle které „veškerý majetek náležející do dědictví … převezme J. Š. … J. T., S. K. a B. Š. nežádají žádný dědický podíl“; že „B. Š. tedy v průběhu popsaného dědického řízení jako dědic odmítl svůj dědický podíl
ve prospěch své matky J. Š. a toto odmítnutí uskutečnil v době, kdy věděl o výši svých dluhů směrem k žalobci“; že „odmítnutím dědictví B. Š. zkrátil možnost uspokojení splatné pohledávky žalobce“.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 7.11.2002, č.j. 7 C 249/2002-27, žalobě vyhověl a určil, že „právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, učiněný B. Š., ve prospěch J. Š., je vůči žalobci právně neúčinný“; současně rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze závěru, že „žalobě je třeba vyhovět, neboť byly splněny předpoklady ustanovení §42 a) OZ
o odporovatelnosti právních úkonů, když právní úkon odmítnutí dědictví byl učiněn v posledních třech letech, a to mezi dlužníkem a osobou mu blízkou (žalovanou), přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu se předpokládá“; tvrzení že „úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla žalovaná, ani při vyvinutí náležité pečlivosti, poznat, musí prokazovat pouze žalovaná … ona však svou nevědomost o úmyslu syna zkrátit věřitele nijak neprokázala“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.4. 2003, č.j. 21 Co 91/2003-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; současně rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.212,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované. Vycházel ze zjištění, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce má
za B. Š., narozeným 12.8.1971, vymahatelné pohledávky“; že „B. Š. svědčilo jako dědici ze zákona (synovi) právo na dědický podíl
po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, v rozsahu jedné čtvrtiny“; že „dědici ze zákona, tedy žalovaná jako pozůstalá manželka a tři děti uzavřeli 6.5.2002 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž dědictví nabyla žalovaná a děti zůstavitele včetně B. Š. z dědictví nepožadovali žádný podíl, ať na majetku nebo vyplacení v penězích“; že „nebylo prokázáno, že by B. Š. odmítl dědictví, když při jednání 6.5.2002 před notářkou E. V. jako soudní komisařkou
po poučení o právu a lhůtě k odmítnutí dědictví, jakož i o náležitostech a následcích odmítnutí či neodmítnutí dědictví a o jeho neodvolatelnosti prohlásil, že dědictví neodmítá“. Vycházeje z těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že „vzhledem k tomu, že předmětem řízení je právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, učiněný B. Š., narozeným, 12.8.1971,
ve prospěch žalované J. Š., nelze žalobě vyhovět, neboť bylo prokázáno, že tento úkon B. Š. neučinil“; že „žalobce, který má za B. Š. vymahatelné pohledávky, se může domáhat, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání dědictví ze 6.5.2002 je vůči němu právně neúčinná, jinou žalobou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „právní úkon je třeba posuzovat podle jeho obsahu“; že „verbálně sice B. Š. ml. nevyslovil, že dědictví odmítá, ovšem úmysl odmítnout cokoliv lze z obsahu právního úkonu dovodit a z hlediska žalobce jako dovolatele se však jednalo o stejný důsledek, tedy, že B. Š. ml. nepřipadl předpokládaný podíl z dědictví“; že odvolací soud provedl důkaz „dědickým spisem … ačkoliv na závěr ústního jednání
u soudu I. stupně byli účastníci vyzváni k navržení dalších důkazů a žádný z účastníků důkazy nenavrhl“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby dovolání bylo „jako zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba (návrh na zahájení řízení) musí obsahovat - kromě dalších náležitostí - též „vylíčení rozhodujících skutečností“ a musí z ní být „patrno, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá“ (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce (navrhovatel) musí v žalobě (návrhu na zahájení řízení) uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to
v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá (žalobní petit), musí být
v žalobě (návrhu na zahájení řízení) vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě (v návrhu na zahájení řízení) neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem. Žalobní petit však nelze považovat
za nesprávný, jestliže mu není možné vyhovět, protože není v souladu s hmotným právem, nebo jestliže žalobce uvedl jeho znění v omylu, například o hmotněprávní kvalifikaci uplatněného nároku.
Podle ustanovení §463 odst. 1 obč. zák. dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.
Podle ustanovení §482 odst. 1 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě v rámci vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že v řízení o dědictví po B. Š., zemřelém dne 29.3.2001, „došlo k uzavření dohody dědiců“, podle které „veškerý majetek náležející do dědictví … převezme J. Š. … J. T., S. K. a B. Š. nežádají žádný dědický podíl“ a že „B. Š. tedy v průběhu popsaného dědického řízení jako dědic odmítl svůj dědický podíl ve prospěch své matky J. Š.“. V označení toho, čeho se žalobou domáhá (v žalobním petitu) pak navrhl vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „právní úkon odmítnutí dědictví
po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, učiněný B. Š., ve prospěch J. Š., je vůči žalobci právně neúčinný“.
S názorem odvolacího soudu vyjádřeným v dovoláním napadeném rozsudku, že „předmětem řízení je právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli B. Š., zemřelém 29.3.2001, učiněný B. Š., narozeným, 12.8.1971“, nelze souhlasit.
Z obsahu žaloby, kterou žalobce podal u soudu prvního stupně dne 6.9.2002, vyplývá, že žalobce v žalobě řádně vylíčil rozhodující skutečnosti a že přesně, určitě a srozumitelně uvedl, čeho se domáhá. I když v petitu žaloby uvedl nepřesný termín „odmítnutí dědictví“, z obsahu celého podání, tj. z vylíčení rozhodných skutečností (vymezení obsahu dohody dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli jako úkonu, jehož neúčinnosti se domáhá) i z obsahu petitu (použití formulace „odmítnutí dědictví …
ve prospěch …“), je zcela zřejmé, že právním úkonem, určení jehož neúčinnosti se žalobce domáhá, je dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli (§483 odst. 1 obč. zák.), nikoli právní úkon syna zůstavitele B. Š. odmítnutí, resp. neodmítnutí dědictví po zůstaviteli (§463 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu