ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2894.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2894/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání dědictví po F. Z., za účasti: 1) PaedDr. Z. Z., 2) L. N., obou zastoupených advokátkou, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. D 759/2002, o dovolání PaedDr. Z. Z. a L. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2004, č. j. 18 Co 85/2003-82, takto:
Dovolání PaedDr. Z. Z. a dovolání L. N. se odmítají.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28.2.1986, č.j. D 1540/85-25, bývalé Státní notářství
v Třebíči schválilo dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli F. Z., zemřelém dne 25.10.1985 (dále též jen „zůstavitel“), podle níž pozůstalá manželka V. Z. „nabývá id. ¼ nemovitostí evidovaných na LV č. 443, obec a k.ú. J. v ceně 25.692,- Kč, jako dům čp. 76 se st. pl. č. 110 o vým. 326 m2, a zahrada p.č. 112 o vým. 110 m2 a p.č. 111 o vým. 268 m2 a pozůstalé děti, L. N.
a Z. Z., neobdrží z dědictví ničeno“.
K návrhu PaedDr. Z. Z. a L. N. na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 11.2.2003, č.j.
D 759/2002-66, určil obvyklou cenu nově najevo vyšlého majetku zůstavitele částkou 14.000,- Kč, výši nově najevo vyšlých pasiv částkou 0,- Kč a čistou hodnotu nově najevo vyšlého dědictví částkou 14.000,- Kč (výrok I.); schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které nově najevo vyšlý majetek, tj. zlatý prsten s akvamarínem, zlatý přívěsek rytý, zlaté náušnice (bez drahokamu), nabývá pozůstalý syn PaedDr. Z. Z., a pozůstalá dcera L. N. a pozůstalá manželka V. Z. svůj dědický podíl z nově najevo vyšlého dědictví nepožadují (výrok II.) a rozhodl o odměně a hotových výdajích notáře JUDr. M. M. (výrok III.). Okresní soud se neztotožnil s názory dědiců, že zůstavitel ke dni smrti vlastnil také další majetek, který podle odsuzujícího trestního rozsudku bývalého Lidového soudu v Olomouci ze dne 26.6.1958, sp. zn. T 381/58, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Olomouci
ze dne 25.7.1958, sp. zn. 3 To 358/58, propadl státu.
K odvolání L. N. a PaedDr. Z. Z. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.7.2004, č. j. 18 Co 85/2003-82, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel při tom ze závěru, že „i když výrok o zrušení trestu propadnutí majetku měl účinky ex tunc, vlastnické právo zůstavitele k propadnuvšímu majetku nebylo přímo obnoveno“; že „zůstavitel, resp. další oprávněné osoby, byli odkázáni s nárokem vyplývajícím ze zrušeného trestu propadnutí majetku na zvláštní zákon, kterým byl zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popř. zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“;
že „samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k obnovení vlastnického práva s účinky ex tunc“; a že jestliže zůstavitel zemřel dříve než zákon 87/1991 Sb. nabyl účinnosti, pak „právo uplatnit předmětný nárok nepřešlo na jeho dědice podle obecných ustanovení občanského zákoníku o dědění, ale oprávněnými osobami se staly osoby uvedené v §3 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal PaedDr. Z. Z. dovolání, ke kterému se L. N. „připojila“. Jejich přípustnost dovozují z ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v platném znění. Namítají, že „byl-li zrušen výrok trestního rozsudku, jímž byl zůstaviteli uložen trest propadnutí majetku, pak se vlastnické právo zůstavitele k tomuto majetku obnovuje“; že „zůstavitel jako rehabilitovaný tedy nepozbyl vlastnického práva, protože jakékoliv výroky povahy konfiskační byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex tunc“; že „byl-li zrušen a to s účinky ex tunc titul, na jehož základě zůstavitel vlastnictví pozbyl, pak je zřejmé, že zůstavitel vstupuje zpět do svých vlastnických práv“; že „i když zůstavitel ani dovolatel jako oprávněná osoba podle z. č. 87/1991 Sb. neuplatnili svůj nárok plynoucí ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, je dovolatel přesvědčen, že tím nedošlo a ani dojít nemohlo k pozbytí vlastnického práva zůstavitele k věcem, jichž se trest propadnutí majetku týkal“ a že „do dědictví po zůstaviteli je zapotřebí zahrnout i ten majetek,
na který se původně uložený trest propadnutí majetku vztahoval“. Dále dovolatelé soudu I. stupně vytýkají, že řízení zatížil vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť na řízení o dědictví po zůstaviteli neaplikoval z. č. 95/1963
ve znění před novelou provedenou z. č. 519/1991 Sb. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitel F. Z. zemřel dne 25.10.1985, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty
k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval
v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené
v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno do vlastních rukou L. N. dne 13.8.2004, PaedDr. Z. Z. dne 16.8.2004, a do vlastních rukou zástupkyně účastníků JUDr. J. D. dne 16.9.2004 a že dovolání L. N. sepsané dne 14.10.2004 adresované Okresnímu soudu v Třebíči bylo podáno k poštovní přepravě dne 15.11.2004 (Okresnímu soudu v Třebíči bylo doručeno dne 16.11.2004).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dnem 16.9.2004. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 18.10.2004 (pondělí). Protože dovolání bylo předáno k poštovní přepravě až dne 15.11.2004, je opožděné.
S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání L. N. podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Po zjištění, že dovolání PaedDr. Z. Z. proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,
o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,
o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě PaedDr. Z. Z. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu PaedDr. Z. Z. v dané věci vyplývat již pouze
z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a PaedDr. Z. Z. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
Protože PaedDr. Z. Z. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání PaedDr. Z. Z. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu