ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2912.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2912/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému PhDr. J. K., zastoupenému advokátem, o 50.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 182/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 15 Co 315/2003-39, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6.3.2003, 5 C 182/2002-18, uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč a na náhradu nákladů řízení částku 14.225,- Kč k rukám advokátky, vše do 3 dnů
od právní moci rozsudku“. Vycházel ze závěru, že „žalovaný se zavázal v čl. II. dohody ze dne 30.4.1999 k tomu, že bude žalobkyni platit po dobu neurčitou výživné
pro rozvedenou manželku ve výši 10.000,- Kč měsíčně od právní moci výroku
o rozvodu manželství“; že „ačkoli je dohoda o vyživovací povinnosti žalovaného k rozvedené manželce vtělena do dohody o vypořádání společného jmění manželů
ze dne 30.4.1999, mínili tím účastníci dohody evidentně úpravu vyživovací povinnosti k rozvedené manželce, což vyplývá nejen z vůle účastníků vyjádřené slovy, ale rovněž
i z odkazu na ustanovení §94 odst. 1 zák. o rodině“; že „se nejedná o součást vypořádání společného jmění manželů a takovýto závazkový vztah není v rozporu
se zákonem … naopak se jedná o ujednání, které úprava nesporného rozvodu v ustanovení §24a zák. o rodině předpokládá“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.11.2003, č.j. 15 Co 315/2003-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet advokátky“. Z odůvodnění potvrzujícího výroku vyplývá, že vycházel ze stejných závěrů jako soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Uvádí, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci … když vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Namítá, že „předmětem sporu je nárok vycházející z institutu společného jmění manželů … a není jej možné mechanicky podřadit pod věc upravenou zákonem o rodině“, jak to nesprávně učinily odvolací soud i soud prvního stupně; že posuzovaný nárok žalobkyně se opírá o „Dohodu o vypořádání společného jmění manželů“ ze dne 30.4.1999, tato dohoda je však pro rozpor se zákonem neplatná, neboť účastníci ji uzavřeli ještě
za trvání jejich manželství; že sporná dohoda ze dne 30.4.1999 „byla na několika místech výslovně označena jako dohoda o vypořádání společného jmění manželů a tak
i jejími účastníky přijímána, jako taková tedy nesplňovala zákonné požadavky písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost ve smyslu ust. §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby zrušil i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný namítá, že „předmětem sporu je nárok vycházející z institutu společného jmění manželů … a není jej možné mechanicky podřadit pod věc upravenou zákonem o rodině“, jak to nesprávně učinily odvolací soud i soud prvního stupně; že posuzovaný nárok žalobkyně se opírá o „Dohodu o vypořádání společného jmění manželů“ ze dne 30.4.1999, tato dohoda je však pro rozpor se zákonem neplatná, neboť účastníci ji uzavřeli ještě za trvání jejich manželství; že sporná dohoda ze dne 30.4.1999 „byla na několika místech výslovně označena jako dohoda o vypořádání společného jmění manželů a tak i jejími účastníky přijímána, jako taková tedy nesplňovala zákonné požadavky písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost ve smyslu ust. §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu