ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2916.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2916/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 479/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2004, č. j. 28 Co 246/2004 - 168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 7 C 479/2002 - 139, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen vyklidit nemovitosti - dům čp. 156
na pozemku stavební parcele č. 218 a pozemek stavební parcelu č. 218, to vše v k. ú. části obce a obci M., okres M. do 30 dnů od právní moci rozsudku“,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 3. 9. 2001 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o půjčce, kterou žalobce jako věřitel půjčil žalovanému jako dlužníku bezúročně částku 2,020.000,- Kč na dobu do 3. 12. 2001, jejíž příjem žalovaný potvrdil a zavázal se jí žalobci vrátit nejpozději do 3. 12. 2001. Téhož dne uzavřeli účastníci smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 9. 2001, obsahující mimo jiné ujednání, jímž zástavní dlužník zmocňuje zástavního věřitele pro případ, že pohledávka ze smlouvy o půjčce nebude řádně a včas zaplacena, k provedení realizace zástavního práva formou přímého prodeje a aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s prodejem spojených; vklad zástavního práva podle této smlouvy byl zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 4. 9. 2001. Dne 11. 9. 2001 byla mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí
za kupní cenu ve výši 3,020.000,- Kč, která (podle článku III. smlouvy) byla kupujícím zaplacena před podpisem smlouvy a prodávající výslovně potvrdil její převzetí, přičemž prodávající se zavázal vyklizené nemovitosti předat žalobci do 10 dnů ode dne vkladu vlastnického práva do katastru; návrh na vklad byl podán dne
4. 12. 2001 a k tomuto dni nastaly jeho právní účinky. Jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v M. veden žalobce. Dále okresní soud provedl důkaz výslechem žalobce, svědků - MUDr. V. P., matky žalovaného, JUDr. M. K., advokáta, který citované smlouvy sepisoval, a jeho spolupracovníka K. H., dále řízení doplnil listinnými důkazy, a to lékařským nálezem o zdravotním stavu žalovaného, obsahem spisů Okresního soudu v Mělníku vedených pod sp. zn. 9 C 638/2003, sp. zn. 11 C 1424/2001 a sp. zn. 11 C 1787, a znaleckým posudkem o ceně předmětných nemovitostí J. V., znalce z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí. Po zhodnocení provedeného dokazování a s poukazem na časové souvislosti uzavíraných smluv, na rozpory ve výpovědích žalobce a svědka K., jimž soud neuvěřil, a na to, že smlouva o půjčce byla bezúročná, dospěl k závěru, že
i kdyby se ze strany žalovaného jednalo o právní úkon ve smyslu ust. §34 a násl. obč. zák., byla by kupní smlouva ze dne 11. 9. 2001 absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť svým obsahem odporovala zákonu, jmenovitě ustanovením
o zástavním právu a jeho realizaci (§152 a násl. obč. zák. ve znění účinném
do 31. 12. 2001), a to vzhledem k tomu, že plnila funkci a účel tzv. propadné zástavy a sloužila jen k zajištění smlouvy o půjčce peněz ze dne 3. 9. 2001 uzavřené mezi účastníky. Z tohoto důvodu by žalobce nebyl ve smyslu ust. §126 odst. 1 obč. zák. aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, neboť na základě kupní smlouvy ze dne 3. 9. 2001 by se nestal jejich vlastníkem.
Z tohoto důvodu okresní soud již neprováděl dokazování ohledně dalších tvrzených důvodů neplatnosti předmětné kupní smlouvy ani k otázce, zda kupní smlouva byla mezi účastníky vůbec uzavřena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 28 Co 246/2004 - 168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že uzavřená kupní smlouva ze dne
11. 9. 2001 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť odporuje zákonu, konkrétně ustanovením o zástavním právu a jejich realizaci (§152 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001). Soud prvního stupně zcela logicky zdůvodnil především z časových souvislostí, že kupní smlouva byla uzavřena proto, aby
v případě nezaplacení půjčené částky žalobcem žalovanému, se nemovitosti žalovaného staly vlastnictvím žalobce, a to vše za situace, kdy půjčka ze dne
3. 9. 2001 byla řádně zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech podle zástavní smlouvy ze dne 3. 9. 2001. Shodně s okresním soudem považoval
za významné, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy z 11. 9. 2001 byl podán až dne 4. 12. 2001, tedy jeden den
po uplynutí splatnosti půjčky poskytnuté žalovanému na základě smlouvy o půjčce
z 3. 9. 2001, že návrh na vklad zástavního práva k zajištění půjčky podle smlouvy
o půjčce byl podán dne 4. 9. 2001, a že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 3. 12. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 4. 9. 2001. Tyto časové souvislosti spolu s rozpory ve výpovědích žalobce a svědka K. nemohou vést
k jinému závěru, než že kupní smlouva ze dne 11. 9. 2001 byla ujednáním o tzv. propadné zástavě. K odvolacím námitkám žalobce dále krajský soud mimo jiné uvedl, že pro právní posouzení věci není podstatné, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl vyslechnut žalovaný a že svědkyně P. neodpověděla na některé otázky zástupkyně žalobce, neboť ve smyslu ust. §126 o. s. ř. měla právo výpověď
v části týkající se trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi odepřít.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jejíž existenci spatřuje v tom, že nebyl proveden důkaz výslechem žalovaného a že krajský soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí -
v rozporu s obsahem protokolu o jednání ze dne 4. 2. 2004, kdy jako svědkyně byla vyslechnuta matka žalovaného paní P. - že tato svědkyně důvodně odmítla vypovídat (§126 odst. 1 o. s. ř.) na otázky jeho zástupkyně z důvodu, že souvisely
s trestním řízením vedeným proti jejímu manželovi - otci žalovaného. Dovolatel poukazuje na obsah tohoto protokolu, z něhož vyplývá, že otázky jeho zástupkyně položené jmenované svědkyni nijak nesouvisely s probíhajícím trestním řízením,
a z toho dovozuje, že důvod odepření výpovědi ze strany jmenované svědkyně dán nebyl, a že odvolací soud „cituje něco, co se ve spise, resp. protokolu ze dne
4. 2. 2004, nenachází“. Tím, že se odvolací soud řádně nevypořádal s provedenými důkazy a náležitě se neseznámil s obsahem zmíněného protokolu, dospěl
k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy hodnotil neobjektivně, ve prospěch žalovaného, že „důkazy jsou vytrhovány z kontextu a hodnoceny jednostranně a že se nevypořádal s návrhy
a důvody podaného odvolání“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ust. ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) nebo ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Žalobce v dovolání neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, a právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že dovolatel nenapadá právní závěry odvolacího soudu, ale že mu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí „cituje něco, co se ve spise, resp. protokolu ze dne 4. 2. 2004, nenachází“ a že provedené důkazy hodnotil „neobjektivně a jednostranně ve prospěch žalovaného“. Podstatou námitek dovolatele je tedy jeho nesouhlas nikoliv s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům odvolací soud
z provedených důkazů dospěl, včetně toho, jak důkazy hodnotil. Podle svého obsahu tedy dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že v řízení nebyl proveden důkaz výslechem žalovaného, že se soud náležitě neseznámil s obsahem protokolu o jednání
z uvedeného data, že za důvodné považoval odmítnutí výpovědi svědkyně P. na otázky jeho zástupkyně a že se soud „nevypořádal s návrhy a důvody podaného odvolání“, nemohl se dovolací soud těmito námitkami zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu