ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2959.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2959/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. B., proti žalovanému A. B., zastoupenému advokátem, o výživné manželky, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2004, č. j. 10 Co 515/2004-123, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Děčíně dne 16.5.2001 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost platit jí na výživné manželky částku 2.500,- Kč měsíčně, „a to se zpětnou platností
od ledna 2001“. Usnesením ze dne 31.1.2002, č.j. 19 C 159/2001-4, vyslovil Okresní soud v Děčíně svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí
nad Labem.
Rozsudkem ze dne 4.12.2003, č.j. 15 C 52/2002-102, Okresní soud v Ústí
nad Labem stanovil povinnost žalovaného platit žalobkyni na výživné manželky částku 2.500,- Kč měsíčně, a to počínaje 16.5.2001 až do 6.8.2003, a uložil žalovanému povinnost dlužné výživné za období od 16.5.2001 až do 6.8.2003 ve výši 55.694,- Kč „zaplatit žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 2.500,- Kč splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, vždy do každého posledního dne v měsíci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek“ (výrok I.); žalobu
„co do placení výživného od 1.1.2001 až do 15.5.2001“ zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25.5.2004, č.j. 15 C 52/2002-116, odvolání žalovaného odmítl. Vycházel přitom ze závěru, že odvoláním napadený rozsudek byl
na poště uložen dne 23.1.2004; že ve lhůtě 10 dnů si žalovaný zásilku spolu s rozsudkem nevyzvedl; že si ji vyzvedl teprve dne 6.2.2004; že „lhůta k odvolání počala běžet dne 3.2. a skončila uplynutím dne 15., tj. 17.2.2004“, a protože žalovaný podal odvolání až dne 18.2.2004, jde o odvolání opožděné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7.7.2004, č.j. 10 Co 515/2004-123, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.5.2004, č.j. 15 C 52/2002-116, jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
„i přechodná a jím zdůvodněná a doložená nepřítomnost v místě doručení musí zapříčiňovat stav, že nelze institut náhradního doručení uplatnit“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v Brně „usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.
10 Co 515/2004, ze dne 7.7.2004, jakož i usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, č.j. 15 C 52/2002-115, ze dne 25.5.2004“, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané
po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o. s. ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o. s. ř. (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. [§239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. [§239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1
o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. [§239 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o. s. ř. [§239 odst. 3 o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání
pro opožděnost.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43
o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 2003, sešit č. 5,
pod pořadovým číslem 41, a v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 1,
pod pořadovým č. 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, s ohledem na výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu