ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.315.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 315/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Spotřební družstvo J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. Š., správkyni konkurzní podstaty úpadce JUDr. Ing. P. S., 2) I. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 98/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 47 Co 84/2002-103, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 19.2.1997 se žalobce domáhal určení, že „kupní smlouva uzavřená mezi ním a panem Ing. JUDr. P. S. je neplatná a že nemovitost zastavěná plocha – občanská vybavenost na st. parcele č. 621/1 v k.ú. Kadaň je v jeho vlastnictví“.
Usnesením ze dne 25.9.2001, č.j. 9 C 98/97-58, Okresní soud v Chomutově zastavil řízení (výrok I.); rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit 2. žalované
na nákladech řízení částku 1.150,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce (výrok II.); 1. žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení proti žalobci (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč žalobci (výrok IV.). Na základě zjištění, že v téže věci vydal Obvodní soud pro Prahu 7 dne 20.6.1996 platební rozkaz, sp. zn. 12 C 21/96, který nabyl právní moci dne 21.6.1997,
a kterým bylo žalovanému JUDr. Ing. P. S. uloženo, aby žalobci zaplatil částku 7.000.000,- Kč s příslušenstvím, Okresní soud v Chomutově dospěl k závěru, že „je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rozsouzené)“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28.11.2002, č.j. 47 Co 84/2002-103, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel
ze shodného právního názoru jako soud prvního stupně, že „pravomocné rozhodnutí
o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení“ a že „v daném případě se jedná o neodstranitelnou podmínku řízení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolaní. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že „přiznání práva na plnění rozsudkem jiného soudu je překážkou věci pravomocně rozsouzené a že se jedná o neodstranitelnou překážku v řízení“. Navrhuje, aby dovolací soud „rozsudky“ soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání
(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky
a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Uvedená ustanovení, která jsou v citovaném znění účinná od 1.1.2003, bylo třeba užít i v projednávané věci (Čl. XXV bod 2 zákona č. 151/2002 Sb.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek uvedených podmínek řízení nelze odstranit; jakmile vyjdou najevo, je soud povinen řízení
v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává mimo jiné tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to
ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil
po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení).
Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní
a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o s.ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu
na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (shodně v právní teorii srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985,
I. díl, str. 709 a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp.zn.
20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na to, že dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen
ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151, §142 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
První žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Druhý žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování
o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c/, §10 odst. 3, §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci druhého žalovaného náleží odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.075,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který druhého žalovaného v dovolacím řízení zastupoval
(§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu