ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.342.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 342/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce T., a. s., proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 56/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, č. j. 40 Co 1094/2003 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 3. 2003, č. j. 7 C 56/2002 - 28, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 286/3 (ostatní plocha, staveniště) o výměře 9.220 m2, parcely č. st. 320 o výměře 628 m2, parcely č. st. 321/1 o výměře 177 m2, parcely č. st. 322 o výměře 61 m2, parcely č. st. 326/2 o výměře 66 m2, parcely č. 328
o výměře 113 m2, parcely č. 329 o výměře 42 m2, parcely č. 331 o výměře 57 m2, parcely č. 335 o výměře 26 m2 v obci a kat. území L., zapsaných u Katastrálního úřadu v P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi B. D. (otcem žalovaného) jako prodávajícím a čsl. státem – S. p., n. p. O., jako kupujícím, byla uzavřela kupní smlouva o prodeji uvedených nemovitostí (dříve označených jako parc. 289/1 o výměře 6.053 m2 a parc. č. 289/2 o výměře 4.410 m2 v kat. území L.) za kupní cenu 4.185,20 Kč, podepsaná prodávajícím dne 5. 2. 1963 a kupujícím dne 7. 1. 1963 (schválená nadřízeným orgánem kupujícího dne 11. 2. 1963). Tuto smlouvu soud posoudil jako platně uzavřenou smlouvu kupní, na jejímž základě přešlo vlastnictví
k uvedeným nemovitostem na stát (právo hospodaření vykonávaly S. p., n. p. O.), neboť podle §111 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. přecházelo vlastnictví již samotnou smlouvou (nic jiného nebylo stanoveno ani zvláštním předpisem) a neplatila tzv. intabulace, tj. zápis do pozemkové knihy. Žalovaný sice v řízení platnost této smlouvy zpochybnil, neuvedl však žádné konkrétní skutečnosti ani nenavrhl důkazy ke svému tvrzení, že smlouva byla ze strany jeho otce uzavřena pod nátlakem a že nebyla zaplacena kupní cena; naopak bylo prokázáno, že otec žalovaného se u soudu žalobou domáhal zaplacení kupní ceny, která mu byla uhrazena. Dále bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti přešly v rámci privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb. na Transgas, s. p., dále na Č. T., s. p., a F. n. m. ČR, poté na F. n. m. ČR a konečně podle §15 zák. č. 92/1991 Sb. na žalobce, který se tak stal jejich vlastníkem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem je opodstatněná, a za nedůvodnou považoval námitku žalovaného, že v katastru nemovitostí je zapsán jako jejich vlastník. Tato okolnost není podle soudu rozhodující, neboť ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, je aktivně legitimován k podání žaloby na určení vlastnictví a vlastnické právo lze určit na základě jiných skutečností.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č. j. 40 Co 1094/2003 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dovodil, že žalobce má na požadovaném určení vlastnictví k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť tvrdí, že je jejich vlastníkem, a sleduje změnu v označení vlastníka v katastru nemovitostí. K odvolací námitce žalovaného, že nemovitosti nabyl děděním po svém zemřelém otci na základě pravomocného rozhodnutí bývalého Státního notářství v P. ze dne 6. 9. 1965, č. j. 1 D 746/65 - 11, krajský soud uvedl, že „tímto rozhodnutím nejsou soudy vázány, neboť nezakládá překážku věci rozsouzené” a že „nevylučuje, aby platnost takového rozhodnutí nebylo možné napadnout žalobou u soudu”. Dovodil, že žalovaný i přes poučení soudu podle ust. §118a o. s. ř. neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že předmětná kupní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, ani že je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě vydržení. Otec žalovaného nemohl být v dobré víře, že mu nemovitostí patří, stejně jako žalovaný, jehož dobrou víru vylučují skutečnosti zjištěné v řízení, mimo jiné i okolnosti, o nichž vypovídal ve své účastnické výpovědi, v níž uvedl, že jeho otec chtěl od kupní smlouvy odstoupit.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 3
o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam
z důvodu jeho rozporu s hmotným právem. Namítá, že „obsahové náležitosti předmětné kupní smlouvy měly být posuzovány podle zcela jiných ustanovení příslušného právního předpisu, zejména pak podle ust. §366 a násl. zák. č. 141/1950 Sb., když ust. §111 tohoto zákona upravuje toliko samotnou účinnost smlouvy, jejíž podmínky rovněž splněny nebyly”; vlastnické právo k předmětným nemovitostem tudíž nemohlo přejít
na právního předchůdce žalobce, a naopak dovolatel se následně stal jejich “oprávněným dědicem” po zemřelém otci, a to na základě pravomocného rozhodnutí Státního notářství v P. ze dne 6. 9. 1965, č. j. 1 D 746/65 - 11. Nesprávně byla dále odvolacím soudem vyřešena i otázka „případného” vydržení, neboť je nepochybné, že od právní moci uvedeného rozhodnutí bývalého státního notářství se dovolatel „opodstatněně domníval”, že je řádným vlastníkem předmětných nemovitostí, a takto se po celou dobu choval, přičemž jeho dobrá víra byla podporována i ze strany právních předchůdců žalobce, kteří s ním jako s vlastníkem jednali. Pokud ve své účastnické výpovědi uvedl, že jeho otec chtěl od kupní smlouvy odstoupit, „nelze toto posuzovat jako skutečnost vylučující jeho dobrou víru”. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Jestliže odvolací soud posuzoval platnost předmětné kupní smlouvy podle tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a dovodil-li, že tato smlouva obsahuje všechny náležitosti, že je srozumitelná a vyplývá z ní vůle jejích účastníků převést předmětné nemovitosti na nabyvatele, tj. na bývalý čsl. stát, a že k převodu vlastnictví
k nemovitostem došlo podle §111 odst. 1 cit. zákona již samotným uzavřením smlouvy (která byla schválena i nadřízeným orgánem), neboť tento zákon nevyžadoval tzv. intabulaci, nelze mu vytýkat nesprávný názor, pokud uzavřel, že se jedná o platný právní úkon, na jehož základě přešlo vlastnictví k nemovitostem na bývalý čsl. stát (s tím, že právo hospodaření k nim vykonávaly S. p., n. p. O.). Ustanovení §366 a násl. cit. zákona, na něž dovolatel poukazuje, upravují institut kupní smlouvy, její podstatné náležitosti, jimiž je předmět koupě a kupní cena, a dále stanoví, jaká mají její účastníci práva a povinnosti. Pokud by tyto podstatné náležitosti kupní smlouva neobsahovala, nezpůsobovalo by to její neplatnost, nýbrž by nedošlo k jejímu uzavření. Z obsahu předmětné kupní smlouvy vyplývá, že jejím předmětem byly uvedené pozemky a že kupní cena činila částku 4.185,20 Kč, která otci žalovaného jako kupujícímu byla zaplacena. Správný je rovněž názor odvolacího soudu, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v P. ze dne 6. 9. 1965, č. j. 1 D 746/65 - 11, soud
v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem není vázán, a i když jím bylo rozhodnuto, že žalovaný zdědil po svém otci předmětné nemovitosti, nevylučuje to, aby se žalobce jako právní nástupce po původním nabyvateli u soudu domáhal určení, že
k nim má vlastnické právo; jak zápisy v listech vlastnictví u bývalých Středisek geodézie a kartografie, tak i v listech vlastnictví u katastrálních úřadů jsou totiž zpochybnitelné za předpokladu, že k návrhu toho, kdo tvrdí, že je jejich vlastníkem, je soudem jeho žalobě na určení vlastnictví vyhověno. Za stavu, kdy žalovaný neprokázal své tvrzení, že byl oprávněným držitelem předmětných nemovitostí, tedy že je užíval
v dobré víře, že mu patří, je názor odvolacího soudu, že vlastnictví k nim vydržením nenabyl, rovněž v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Další námitky žalovaného se netýkají právního posouzení věci, neboť dovolatel jimi nenapadá závěry právní, nýbrž skutkové, přičemž nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů a dovozuje opačné skutkové závěry. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž
o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť
ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu