ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.492.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 492/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. K., 2) P. K., 3) Z. F. a 4) V. Š., všem zastoupeným advokátem, o určení existence pohledávky za zůstavitelem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 278/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2003, č. j. 20 Co 121/2003, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.005,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10.12.2002, č.j. 5 C 278/99-40, Okresní soud v Náchodě určil, že „do dědictví po zemřelém K. K., zemřelém dne 28.12.1997, patří pohledávka žalobce ve výši 73.000,- Kč“ (výrok I.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.895,- Kč k rukám jeho zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vycházel ze závěru, že žalobce prokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť „dosud neskončilo dědické řízení po zemřelém K. K. a žalobce proto nemůže podat návrh
na plnění“; že „není dosud známo, kdo bude pasivně legitimován k podání návrhu
na plnění“; že bez určení existence pohledávky žalobce za K. K. by bylo postavení žalobce nejisté, neboť „jeho hmotněprávní situace v již existujícím právním vztahu by byla ohrožena a mohl by být vystaven konkrétní újmě tím, že by z důvodu nemožnosti žalovat na plnění, došlo k promlčení jeho pohledávky za dědici K. K.“.
K odvolání všech žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 20 Co 121/2003-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit „každému z žalovaných“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.813,50 Kč k rukám jejich zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení; že „nic nebránilo žalobci podat žalobu na zaplacení dlužné částky“; že „objektivně nebyl důvod k tomu, aby soud existenci pohledávky
za zemřelým jakkoliv deklaroval“; že „názor, že musí být žalováno na určení, neboť vzhledem k neskončenému dědickému řízení není dosud známo kdo bude pasivně legitimován v řízení o zaplacení částky je nesprávný“, neboť v řízení o žalobě
na zaplacení dané částky „okruh žalovaných nemůže být jiný“; že „úspěšnému uplatnění námitky promlčení se věřitel vyhne jedině tím, že u soudu podá žalobu na plnění“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; že „k dnešnímu dni není dořešeno, zda skutečně okruh dědiců je znám“; že
„ze zákona vyplývá jiný okruh dědiců, než okruh dědiců, se kterými probíhá dědické řízení a že „až v rámci odvolacího řízení žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce uvedli, že pohledávku jako takovou nezpochybňují“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce navrhli, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl, případně aby jej v plném rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, především proto, že „nic nebránilo žalobci podat žalobu na zaplacení dlužné částky“. Tento závěr je správný.
Podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Smrt účastníka řízení (fyzické osoby) je typicky v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese, a to na základě hmotněprávních ustanovení upravujících oblast dědického práva. Jde především o ustanovení §460 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (srov. §175a a násl. o.s.ř.); předpokládá mimo jiné, že dědictví
po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců (srov. §175q o.s.ř.) se pak nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců (jako v tomto případě), projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího
do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2001, sp.zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.1999, sp.zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 67, ročník 2000, a zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Odtud se podává, že bez zřetele k tomu, že jako nerozluční společníci v rozepři v řízení zahájeném za života zůstavitele vystupovali (po smrti zůstavitele) až do jeho skončení (nebo jen po určitou dobu) zůstavitelovi dědici, může se vlastníkem příslušné části majetku patřícího do dědictví, který byl předmětem řízení, stát (s účinky ke dni smrti zůstavitele - srov. opět §460 obč. zák.) i jen jeden z nich (např. v důsledku dohody o vypořádání dědictví schválené soudem). Proto také ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. zakotvuje jako zásadu požadavek, aby soud řízení v majetkové věci při smrti žalobce nebo žalovaného přerušil a vyčkal skončení dědického řízení. Možnost pokračovat v řízení i dříve (danou „povahou věci“) tu občanský soudní řád připouští pouze jako výjimku z pravidla.
Z výše uvedeného současně logicky vyplývá, že nic nebrání tomu, aby i po smrti zůstavitele zůstavitelův věřitel uplatnil své právo za zůstavitelem žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., tj. požadoval rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, proti zůstavitelovým v úvahu přicházejícím dědicům. V tomto případě bude ovšem na žalobci, aby podle výsledku řízení o dědictví po zůstaviteli eventuálně modifikoval okruh žalovaných.
Na místě je současně dodat, že svých práv vůči zůstaviteli se může věřitel domáhat i v samotném řízení o dědictví po zůstaviteli. Účastníky řízení v řízení
o dědictví jsou totiž navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§90 druhá část věty o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení §175b o.s.ř. Podle ustanovení §175b věty druhé o.s.ř. je věřitel zůstavitelův účastníkem řízení v případě
§175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví.
O tom, zda zůstavitelův věřitel je účastníkem dědického řízení, soud nevydává zvláštní rozhodnutí; jeho závěr v tomto směru se projeví jen tím, že se zůstavitelovým věřitelem jedná jako s účastníkem řízení, popřípadě že s ním jako s účastníkem řízení přestane jednat, dospěje-li k závěru, že není účastníkem řízení o dědictví. Nejedná-li soud v rozporu s ustanovením §175b větou druhou o.s.ř. se zůstavitelovým věřitelem jako s účastníkem řízení, popřípadě s ním přestane jako s účastníkem řízení jednat, může zůstavitelův věřitel namítat nesprávnost jeho postupu v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví. Správnost postupu soudu prvního stupně v tomto směru pak přezkoumá odvolací soud v rámci posouzení, zda je zůstavitelův věřitel jako účastník řízení osobou oprávněnou napadnout usnesení soudu prvního stupně odvoláním; ztotožní-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitelův věřitel není účastníkem řízení, odvolání jím podané odmítne podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (právo napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním náleží podle §201 o.s.ř. pouze účastníkům řízení), v opačném případě zpravidla usnesení soudu prvního stupně zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení (§221 odst.1 o.s.ř.).
Zůstavitelův věřitel je účastníkem řízení o dědictví - jak vyplývá z ustanovení
§175b věty druhé o.s.ř. - tehdy, má-li za zůstavitelem pohledávku, která tu byla v době smrti zůstavitele (srov. §460 obč. zák.), a současně, jde-li v řízení o uzavření dohody
o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů (§175p o.s.ř.) nebo uzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž za zůstavitelův dluh vůči věřiteli mají odpovídat jinak, než to vyplývá z ustanovení §470 odst. 2 obč. zák. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.12.1974 sp. zn.
4 Cz 63/74, uveřejněný pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975) anebo jde-li o likvidaci dědictví (§175t až §175v o.s.ř.). Zákon tu povolává zůstavitelova věřitele za účastníka řízení v případech, v nichž výsledek řízení o dědictví může mít vliv na práva zůstavitelova věřitele; účast zůstavitelova věřitele na řízení má zajistit, aby mohl v řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně své pohledávky procesní práva, popřípadě plnit procesní povinnosti, a aby usnesení o dědictví odpovídalo hmotnému právu i ohledně jeho pohledávky
za zůstavitelem.
I když předpokladem účastenství zůstavitelova věřitele v řízení o dědictví je pohledávka, kterou měl za zůstavitelem v době jeho smrti, nelze z tohoto hlediska
za počátek účastenství zůstavitelova věřitele považovat až okamžik, kdy byla jeho pohledávka za zůstavitelem v řízení o dědictví prokázána (postavena najisto). Počátek účastenství tu závisí na tom, kdy se soud dozví o skutečnostech, které nasvědčují tomu (z nichž může vyplývat), že zůstavitel zanechal dluh a kdo je jeho věřitelem; není totiž možné v tomto směru přehlédnout, že v řízení o dědictví je soud povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány (srov. §120 odst.2 o.s.ř.), a že tato povinnost se týká také zjišťování zůstavitelových dluhů (pasiv dědictví). Účastenství pak trvá tak dlouho, dokud nebude zjištěno (prokázáno), že zůstavitel dluh nezanechal.
O skutečnostech, které nasvědčují tomu, že zůstavitel zanechal dluh a kdo je jeho věřitelem, se soud dozví také v případě, že určitá osoba o sobě tvrdí, že je zůstavitelovým věřitelem. I když její pohledávka nemusí být (zatím) bezpečně prokázána, je zcela - v zájmu ochrany jejích práv a oprávněných zájmů - na místě, aby měla možnost jako účastník dědického řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti ohledně své pohledávky za zůstavitelem, navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a vykonávat na průběh řízení vliv výkonem ostatních procesních práv a povinností účastníka řízení. I když soud zjišťuje zůstavitelovy dluhy z vlastní iniciativy, účast této osoby v řízení o dědictví nepochybně přispívá ke zjištění skutkového stavu věci a naplnění účelu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že osoba, která o sobě v řízení o dědictví tvrdí, že je zůstavitelovým věřitelem, je účastníkem dědického řízení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny i ostatní předpoklady uvedené v ustanovení §175b větě druhé o.s.ř.). Vyjdou-li v řízení o dědictví najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zůstavitel zanechal dluh a kdo je jeho věřitelem, je soud povinen již od tohoto okamžiku jednat s možným zůstavitelovým věřitelem jako s účastníkem řízení (opět samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny i ostatní předpoklady uvedené v ustanovení §175b větě druhé o.s.ř.), a to
i když se zůstavitelův věřitel účasti na řízení nedomáhá a jeho pohledávka dosud nebyla zjištěna (prokázána). Tyto osoby ztrácí postavení účastníka řízení, jestliže bude zjištěno (prokázáno), že ve skutečnosti žádnou pohledávku za zůstavitelem nemají.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili k účelnému uplatňování práva.
Žalovaní vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c/, §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalované náleží odměna ve výši 3.720,- Kč a čtyřikrát paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3,
§11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Žalobce je tedy povinen zaplatit každému z žalovaných částku 1.005,- Kč v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalované v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Roman Fiala,v.r.
předseda senátu