ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.553.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 553/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Finančního úřadu v T., proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 779/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2003, č.j. 12 Co 732/2002-82, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 7. února 2002, č.j. 5 C 779/2001-63, rozhodl, že vůči žalobci je právně neúčinná dohoda o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu T., k družstevnímu bytu č. 303/052, O. 1161/16 v T., uzavřená dne 23.5.2001 mezi žalovanou a jejím otcem M. M. (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Třebíči soudní poplatek ve výši 1000,- Kč (výrok III.) a náhradu nákladů řízení ve výši 560,- Kč (výrok IV.). Soud vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku M. M. vykonatelnou pohledávku nejméně ve výši 855.000,- Kč z titulu povinných plateb DPH. Předmětná dohoda byla uzavřena mezi osobami blízkými, přičemž žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat zákonem předpokládaný úmysl svého otce zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce. Závěr, že žalovaná neunesla důkazní břemeno prokázat „náležitou pečlivost“ ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., soud opřel o zjištění následujících okolností. Dlužník převedl dne 23.5.2001
na žalovanou členská práva k družstevnímu bytu v bezprostřední souvislosti poté, kdy mu bylo dne 2.5.2001 doručeno rozhodnutí žalobce o zřízení zástavního práva
k převáděnému členskému podílu v bytovém družstvu. Žalovaná a její otec tvrdili, že důvodem převodu byla zamýšlená brzká výměna bytu, která však nebyla realizována.
I když z provedeného dokazování přímo nevyplynulo, že žalovaná byla upozorněna bytovým družstvem na uvedené rozhodnutí o zřízení zástavního práva a že by v době uzavření předmětné dohody věděla o dluzích žalobce, nelze předpokládat, že „by vůbec nic nevěděla o dluzích otce převyšujících 850.000,- Kč … a za této situace je zcela nelogické, aby se žalovaná svého otce alespoň nezeptala, jaký je skutečný důvod tak rychlého uzavření dohody“. Z uvedených skutkových závěrů soud dovodil, že žalovaná „mohla úmysl svého otce zkrátit žalobce jako věřitele poznat“ a že „zákonné podmínky pro úspěšné podání odpůrčí žaloby jsou ve věci splněny“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. května 2003, č.j. 12 Co 732/2002-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího výroku vyplývá, že vycházel ze stejných skutkových
a právních závěrů jako soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí ustanovení
§241a odst. 2 písm. b), neboť „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Namítá, že „otázkou zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (§237 odst. 3 o.s.ř.), je právní otázka, zda-li u osoby věku a životních zkušeností žalované lze s přihlédnutím
na okolnosti případu (intenzivní příprava na ukončení studia, omezené styky s rodiči, bydlení převážnou dobu mimo město T., nepodání informace ze strany SBD
o zřízení zástavního práva, neexistence indicií o jakýchkoli finančních problémech otce) … a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu (převod členských práv a povinností v bytovém družstvu, jako plnění slibu otce týkajícího se zaopatření obou dcer
po dokončení studia), je možné v rámci výkladu pojmu „náležité pečlivosti“ spravedlivě požadovat, aby jako dcera zjišťovala dotazem na příslušném finančním úřadu nebo jiném subjektu, jaká je finanční situace otce, když o jakýchkoli finančních problémech otce neměla žádné informace“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů i jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se všemi důvody uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, citovaném v rozhodnutí odvolacího soudu, na něž pro stručnost postačí odkázat. Rovněž se shoduje i s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů), přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu vymezeného žalovanou nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně
položené právní otázky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu