ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.600.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 600/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po K. B., za účasti Z. B., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 34 D 1735/2002, o dovolání Z. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2004, č.j. 24 Co 146/2004-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30.7.2003, č.j. 34 D 1735/2002-49b, zamítl návrh Z. B. na dodatečné projednání dědictví po K. B., zemřelém dne 9. listopadu 1993 (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání Z. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.7.2004, č.j. 24 Co 146/2004-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. B. dovolání.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel K. B., zemřel dne 9.11.1993, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,
o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,
o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě Z. B. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu Z. B. v dané věci vyplývat již pouze
z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Ustanovení §239 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tím, že jde o usnesení ve věci samé.
Pojem \"věc sama\" je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. V řízení o dědictví jde o to, aby rozhodnutím soudu byly deklarovány právní vztahy vzniklé v důsledku smrti zůstavitele. Věcí samou jsou zde práva a povinnosti majetkové povahy ve svém souhrnu tvořící dědictví
po zůstaviteli.
Usnesení zamítající návrh na dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli není usnesením ve věci samé, neboť jím není rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede. Toto usnesení je, stejně jako usnesení o zastavení řízení o dodatečném projednání dědictví nebo usnesení o zastavení řízení o dědictví podle §175h o.s.ř., rozhodnutím procesním, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté s hmotněprávními důsledky. Zjistí-li se po právní moci takového rozhodnutí, že závěr, pro který bylo řízení o dodatečném projednání dědictví zastaveno, nebyl správný, soud znovu řízení zahájí a dědictví dodatečně projedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp.zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 130, ročník 2004).
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 o.s.ř. tedy v dané věci nejsou splněny.
Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Z. B. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu