ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.617.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 617/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. Č. r., o přezkoumání rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 161/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002, č. j. 13 Co 397/2002-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002, č. j. 13 Co 397/2002-114, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 9.7.1999 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud zrušil „rozhodnutí Národního odvolacího soudu Federace A. s. A. Č. r. ze dne 7.6.1999, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Disciplinární komise Federace a. s. A. Č. r. ze dne 12.5.1999, jimiž byl jezdci M. K. uložen trest zastavení závodní činnosti na dobu 18 měsíců, a to na všech soutěžích organizovaných na území ASN a na veškerém území podléhajícím FIA“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17.1.2000, č.j. 13 C 161/99-17, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
a že žalobci se vrací soudní poplatek. Vycházel ze závěru, že „věc nespadá pod žádný z případů vyjmenovaných v §7 o.s.ř.“, že proto „není dána pravomoc soudů věc v občanskoprávním řízení projednávat“ a že „není ani jiný orgán na území České republiky, do jehož pravomoci by věc spadala“.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.1.2000, č.j. 13 C 161/99-17, podal žalobce odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.5.2000, č.j. 13 Co 157/2000-35, odmítl. Vycházel z názoru, že odvolání proti „rozhodnutím soudu vydaným podle §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb.“ není, „analogicky podle ustanovení
§250j odst. 4 o.s.ř.“, přípustné.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30.11.2000, č.j.
28 Cdo 2452/2000-46, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.5.2000, č.j.
13 Co 157/2000-35, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „přezkoumání podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. neodpovídá přezkoumání podle §244 a násl. o.s.ř. v dané věci, protože rozhodnutí tzv. Národního odvolacího soudu Federace a. s. A. ČR … není rozhodnutím správního orgánu resp. rozhodnutím v oblasti veřejné správy na základě zákona“ a odvolací soud proto nemohl dospět k závěru, že „odvolání je podle §250j odst. 4 o.s.ř. nepřípustné“.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 6.2.2001, č.j. 16 Co 411/2000-51, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.1.2000, č.j. 13 C 161/99-17,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „v případě, není-li sto soud určit … kterému správnímu úřadu má být věc postoupena, pak je otázku pravomoci soudu třeba řešit vždy tak, že věc patří do soudní pravomoci“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.4.2002, č.j. 13 C 161/99-91, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „rozhodnutí o odejmutí licence jezdce na dobu 18 měsíců neplyne z členství žalobce v A.“; že „o pozastavení činnosti žalobce na 18 měsíců bylo rozhodnuto orgány FIA a Český národní odvolací soud o věci dále rozhodoval ve smyslu ust. bodu 187 Mezinárodních sportovních řádů FIA“ a že proto „soud není oprávněn napadená rozhodnutí rušit“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.2002, č.j.
13 Co 397/2002-114, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.4.2002,
č.j. 13 C 161/99-91, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobce se svým členstvím v žalovaném sdružení podrobil jeho Stanovám, které podle §3 odst. 3 zák. č. 83/1990 Sb. upravují práva a povinnosti členů sdružení, a tím i Mezinárodním soutěžním řádům, které toto sdružení přijalo“; že „bylo-li sdružení registrováno způsobem stanoveným
v §6 a násl. cit. zák., není žádný důvod zabývat se otázkou, zda ustanovení o právech
a povinnostech členů sdružení nebo Mezinárodních sportovních řádů jsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku „závaznosti a zejména právní povahy sportovních pravidel a řádů (v daném případě tzv. Národní a mezinárodní sportovní řády FIA)“; otázku „závaznosti a právní povahy rozhodnutí (zejména sankčních) vydaných
na základě takových sportovních pravidel či sportovních řádů“; otázku „právní povahy vztahu mezi sportovcem (účastníkem sportovního podniku), sportovním klubem
a pořadatelem konkrétního sportovního podniku (závodu, soutěže atd.) a otázku
„zda a do jaké míry jsou rozhodnutí vydaná v rámci sportovní činnosti tzv. sportovními autoritami (pořadatelé, rozhodčí, sportovní a techničtí komisaři atd.) přezkoumatelná soudem“. Namítá, že odvolací soud „nemohl za dané situace sám o věci rozhodovat“;
že hodnotil důkazy, které před ním nebyly provedeny; že „suploval činnost soudu prvého stupně“ a „rozhodoval o obsahu sporu v podstatě poprvé“ a tím zatížil řízení vadou „způsobující jeho zmatečnost“; že rozsudek soudu prvního stupně nebyl náležitě odůvodněn a že soud prvního stupně v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu „opětovně konstatoval nedostatek své pravomoci“. Namítá rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť „i vnitřní normy občanského sdružení jsou jeho rozhodnutími, jsou úkonem subjektu soukromého práva a dle zákona tak i ony podléhají přezkumné pravomoci soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že nařídí, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolateli je na místě dát za pravdu, že v projednávané věci bylo na soudu, aby řešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Protože žalobce nesprávnost řešení, resp. neřešení těchto právních otázek v dovolání namítá, a proto, že řešení těchto otázek je pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se
o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud
o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Podstatou rozhodování soudů ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. je posouzení, zda žalobou napadené rozhodnutí orgánů sdružení je v souladu
se zákonem a se stanovami sdružení.
V posuzovaném případě, jak bylo již shora uvedeno, soud prvního stupně zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že „rozhodnutí o odejmutí licence jezdce na dobu 18 měsíců neplyne z členství žalobce v A.“; že „o pozastavení činnosti žalobce
na 18 měsíců bylo rozhodnuto orgány FIA a Český národní odvolací soud o věci dále rozhodoval ve smyslu ust. bodu 187 Mezinárodních sportovních řádů FIA“ a že proto „soud není oprávněn napadená rozhodnutí rušit“. Odvolací soud pak potvrzení takového rozhodnutí zdůvodnil tím, že „žalobce se svým členstvím v žalovaném sdružení podrobil jeho Stanovám, které podle §3 odst. 3 zák. č. 83/1990 Sb. upravují práva
a povinnosti členů sdružení, a tím i Mezinárodním soutěžním řádům, které toto sdružení přijalo“; že „bylo-li sdružení registrováno způsobem stanoveným v §6 a násl. cit. zák., není žádný důvod zabývat se otázkou, zda ustanovení o právech a povinnostech členů sdružení nebo Mezinárodních sportovních řádů jsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy“.
Z uvedeného je patrno, že soud prvního stupně i soud odvolací nedospěly k závěru, zda žalobcem napadaná rozhodnutí žalovaného jsou, či nejsou, v souladu
se zákonem a se stanovami žalovaného sdružení. Soud prvního stupně absenci takového závěru zdůvodnil tím, že napadaná rozhodnutí žalovaného nesouvisí s členstvím žalobce v žalovaném sdružení, tedy, že se nejedná o rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení
§15 zákona č. 83/1990 Sb., bez toho, že by však zdůvodnil závěr o své pravomoci k danému meritornímu rozhodnutí. Odvolací soud naproti tomu nezpochybnil, že je v dané věci soudem rozhodováno ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., závěr o souladu žalobou napadaných rozhodnutí žalovaného se zákonem a stanovami ovšem neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu