ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.625.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 625/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. D., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti závěti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 102/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2003, č.j. 18 Co 64/2002-227, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.12.1999, č.j. 36 C 102/94-144, zamítl žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala určení, že „závěť zůstavitelky H. S., datovaná dnem 26.10.1992, která je uložena ve sbírce listin v notářské kanceláři JUDr. J. Č., pod sz. 453/93 je neplatná“ (výrok I.); rozhodl, že „zůstavitelka H. S. nežila s L. D. nejméně po dobu 1 roku před svou smrtí ve společné domácnosti a nepečovala z tohoto důvodu o společnou domácnost“ (výrok II.); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.2.2001, č.j.
18 Co 111/2000-177, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I., III.“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že
„pro posouzení dané věci má … rozhodující význam především zjištění, zda zůstavitelka jednala v době pořízení závěti dne 26.10.1992 v duševní poruše, která jí činila neschopnou k právnímu úkonu pořízení závěti, či nikoli, a zjištění, zda uvedenou závěť pořídila zůstavitelka svobodně, eventuelně, zda ji pořídila vůbec“; že soud prvního stupně „se těmito otázkami nezabýval“ a uložil soudu prvního stupně „provést další dokazování v naznačeném směru“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 21.11.2001, č.j. 36 C 102/94-198, rozhodl, že „listina datovaná dnem 26.10.1992, která je uložena ve sbírce listin v notářské kanceláři JUDr. J. Č., pod spis.zn. 453/93, předložená žalovaným jako závěť H. S., nar. 11.2.1902 a zemř. dne 27.10.1992, je jako závěť neplatná“ (výrok I.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni „náklady řízení“ ve výši 21.400,- Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. T. A. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.4.2003, č.j.
18 Co 64/2002-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ „pouze tak, že určil, že listina datovaná dne 26.10.1992, kterou předložil žalovaný v notářské kanceláři JUDr. J. Č. jako závěť H. S., nar. 11.2.1902, zemřelé 27.10.1992, která je zapsána v seznamu závětí Městského soudu v Brně pod č. S.Z. 453/93, je jako závěť neplatná“ a „ve výroku II.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni „náklady řízení“ ve výši 20.650,- Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. T. P., dříve A., do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni „náklady odvolacího řízení“ ve výši 3.175,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně JUDr. T. P., dříve A. (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že listina, která byla označena jako závěť zůstavitelky H. S. je neplatná, neboť v ní není uvedena osoba pořizovatele této závěti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam pro posouzení otázky „zda k označení osoby zůstavitele v závěti pořízené podle ustanovení §476c obč. zák. (tzv. závěť s předčitatelem) z hlediska její určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) postačí, že jeho identifikaci potvrdí tři současně přítomní svědci v této listině uvedení, a zda je tímto splněn požadavek písemné formy závěti podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák.“. Namítá, že „allografní závěť podle ustanovení §476c obč. zák. nemůže být neplatným právním úkonem jen proto, že v ní není uvedeno jméno zůstavitelky“ a že „svědectvím svědků úkonu může být prokazována i identifikace osoby zůstavitele“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam pro posouzení otázky „zda k označení osoby zůstavitele v závěti pořízené podle ustanovení §476c obč. zák. (tzv. závěť s předčitatelem) z hlediska její určitosti
(§37 odst. 1 obč. zák.) postačí, že jeho identifikaci potvrdí tři současně přítomní svědci v této listině uvedení, a zda je tímto splněn požadavek písemné formy závěti podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák.“; že „allografní závěť podle ustanovení §476c obč. zák. nemůže být neplatným právním úkonem jen proto, že v ní není uvedeno jméno zůstavitelky“ a že „svědectvím svědků úkonu může být prokazována i identifikace osoby zůstavitele“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.11.1986, sp.zn. 3 Cz 37/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1988, sešit č. 1, str. 45; Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu