ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.629.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 629/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce České republiky – Finančního úřadu v L., proti žalovanému F., a.s., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti smlouvy o prodeji části podniku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 14 C 392/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2004, č.j. 55 Co 26/2004-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2004, č.j. 55 Co 26/2004-234, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. září 2003, č.j. 14 C 392/98-197, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že smlouva o prodeji části podniku ze dne 31.12.1997, č.j. V11-1097/98, s právními účinky vkladu ke dni 18.3.1998, kterou společnost E. S., spol. s r.o., převedla na žalovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže označené nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec L., u Katastrálního úřadu v L., je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedená smlouva zkracuje jeho možnost vymáhat po daňovém dlužníku (daňovém subjektu) společnosti E. S., spol. s r.o., pohledávky, které má vůči němu z titulu daňových nedoplatků. Úmysl zkrátit věřitele musel být žalovanému znám, neboť k uzavření předmětné smlouvy došlo v době, kdy u dlužníka byla prováděna daňová kontrola, v jejímž průběhu bylo zřejmé, že bude doměřen značný daňový nedoplatek a mezi účastníky smlouvy existovalo personální propojení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č.j. 14 C 392/98-161, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 9.232,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Vycházel ze závěru, že v řízení byla sice prokázána existence aktivní věcné legitimace žalobce, rovněž i pasivní věcná legitimace žalovaného, nebyl však spolehlivě prokázán úmysl daňového dlužníka zkrátit věřitele, jakož i vědomost o tomto úmyslu ze strany žalovaného.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. května 2003, č.j. 58 Co 130/2003-180, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že jednatelé dlužníka byli ke dni 31.12.1997 100% akcionářem žalovaného, v jehož prospěch byl dne 31.12.1997 odporovaný právní úkon učiněn. Za analogického užití ustanovení §116 obč. zák. odvolací soud dovodil, že za této situace se soud prvního stupně měl zabývat věcí z hlediska podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a odst. 2, věty druhé obč. zák., kdy odporovaný právní úkon byl učiněn mezi osobami blízkými. Na základě uvedeného právního názoru odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby se vypořádal z hlediska důkazního břemene žalovaného, že v době předmětného právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat.
S ohledem na závěry shora uvedeného zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze, Obvodní soud pro Prahu 9 v následném řízení, po doplněném dokazování, rozsudkem ze dne 16. září 2003, č.j. 14 C 392/98-197, žalobě v celém rozsahu vyhověl, současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a zavázal žalovaného v zákonné lhůtě k zaplacení soudního poplatku ve výši 6.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 9. Vyšel ze zjištění, že žalovaný neprokázal náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného se věcí dále zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 4. května 2004, č.j. 55 Co 26/2004-234, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. září 2003, č.j. 14 C 392/98-197, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalovanému neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II.) a žalobce zavázal v zákonné lhůtě nahradit na nákladech řízení před soudem I. stupně 18.399,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 9.425,- Kč k rukám advokáta. Zamítnutí žaloby, kterou podala Česká republika, zastoupená Finančním úřadem v L., odůvodnil nedostatkem aktivní věcné legitimace Českého státu k žalobě ve věci správy daně. S poukazem na ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů odvolací soud dovodil, že způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení týkajícího se správy daní má správce daně, kterým je v předmětné věci Finanční úřad v L., zatímco Česká republika v těchto řízeních oprávněna vystupovat není.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvody namítá ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Především namítá, že „ačkoli odvolací soud konstatoval, že finanční úřady jsou ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, procesně způsobilé a tudíž i aktivně legitimovány k podání odpůrčí žaloby, pak ani případné formálně nesprávné označení tohoto účastníka občanskoprávního řízení „Česká republika – Finanční úřad v L.“ namísto „Finanční úřad v L.,“ nezmění nic na existenci takové aktivní legitimace.“ Dále namítá, že závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace Českého státu odvolací soud vytkl žalobci až v odůvodnění rozsudku. Pokud soud dovodil, že finančnímu úřadu nepřísluší v daném případě používat označení Česká republika, měl na tuto vadu návrhu dovolatele upozornit a poučit ho, jak ji má odstranit v průběhu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jejich právním posouzením. Uvedl, že v odvolacím řízení „namítl nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, který, tak jak byl označen, nemohl být účastníkem řízení.“ „Navíc při jednání odvolacího soudu byl žalobce soudem vyzván, aby se výslovně vyjádřil k vznesené námitce týkající se nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce vzhledem k jeho označení. Žalobce opětovně potvrdil své označení: Česká republika-Finanční úřad v L., jako správné.“ Žalovaný dále namítl, že dovolání bylo podáno opožděně. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. §7 odst. 1 obč. zák.), právnické osoby (srov. §18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v občanskoprávních vztazích (a tedy i v právních vztazích vznikajících při uplatnění odporu podle ustanovení §42a obč. zák.) je stát právnickou osobou (srov. §21 obč. zák.).
Jedním ze subjektů, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti a kterému zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je správce daně (srov. od 1.1.1995 účinné ustanovení §1 odst.2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů); zákon mu nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení ve všech věcech, ale jen ve věcech správy daní. O věc správy daně jde i v případě, bylo-li uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1998).
Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, tedy, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), něž se v řízení jedná; týká-li se žalobce, hovoří se o "aktivní věcné legitimaci" či o "aktivní legitimaci", a týká-li se žalovaného, hovoří se o "pasivní věcné legitimaci" či o "pasivní legitimaci". Nedostatek aktivní věcné legitimace (aktivní legitimace) je dán tehdy, jestliže žalobci nenáleží jím v řízení tvrzené hmotné právo (nárok).
S názorem odvolacího soudu, že stát (Česká republika) není v posuzované věci aktivně věcně legitimován, nelze souhlasit. Žalobou bylo uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka společnosti E. S., spol. s r.o., kterým bylo - podle tvrzení žalobce - zkráceno uspokojení jeho pohledávky z titulu daňových nedoplatků. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nárok z předmětného daňového nedoplatku je zdrojem příjmů státního rozpočtu České republiky [srov. ustanovení §6 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů] a že tedy jeho nositelem je z hlediska hmotného práva Česká republika. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Patří-li tato pohledávka České republice, je Česká republika také aktivně věcně legitimována k uplatnění odporu podle ustanovení §42a obč. zák. proti právnímu úkonu svého dlužníka, kterým zkracuje její uspokojení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2001, sp.zn. 21 Cdo 763/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, číslo sešitu 11, ročník 2002).
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že finanční úřad je jako správce daně ve věcech správy daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně způsobilým účastníkem občanského soudního řízení a že je věcně legitimován vymáhat (pro Českou republiku) mimo jiné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a odvodech za porušení rozpočtové kázně. Jeho věcná legitimace však nevyplývá z toho, že by byl majitelem uvedených pohledávek (majitelem pohledávek nemůže být již proto, že nemá způsobilost mít práva a povinnosti), ale ze skutečnosti, že je zákonem pověřen, aby jako územní finanční orgán České republiky vykonával správu daní, odvodů a záloh na tyto příjmy, včetně jejich příslušenství, a správních poplatků jimi vyměřovaných a vybíraných podle zvláštního právního předpisu [srov. §1 odst.1 písm.a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů]. Uvedená legitimace finančních úřadů se nedotýká a ani nemůže dotýkat postavení České republiky jako nositelky hmotněprávních oprávnění vůči jejímu majetku (její věcné legitimace).
Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž - jak uvedeno výše - stát (Česká republika). Jak vyplývá z povahy věci, může jako účastník řízení vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu, která za něj bude před soudem vystupovat, a budou-li označeny fyzické osoby, které jsou oprávněny za stát vykonávat v řízení potřebné úkony. Za stát (Českou republiku) vystupuje před soudem jeho organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná. Příslušnou organizační složkou je v první řadě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který vystupuje za stát ve sporech a jiných právních věcech, o nichž to stanoví §2 až 5 zákona č. 201/2002 Sb., nebo ve sporech a jiných právních věcech, v nichž se na tom v souladu se zákonem dohodl s organizační složkou státu, příslušnou podle zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. §6 až 8 zákona č. 201/2002 Sb.). Nevystupuje-li za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, náleží toto oprávnění organizační složce státu, příslušné podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména §9 až 11 tohoto zákona). Organizační složky státu nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení §3 a 51 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §212a odst. 5 a §242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
V posuzovaném případě vystupoval v řízení před soudy za Českou republiku - jak vyplývá z obsahu spisu - Finanční úřad v L. Vzhledem k tomu, že finanční úřady jsou územní finanční orgány a že žádný právní předpis je neopravňoval vystupovat v řízení před soudem za Českou republiku (ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přiznává finančním úřadům vlastní způsobilost být účastníkem řízení a nikoliv oprávnění vystupovat v řízení za stát), došlo k tomu, že před soudy obou stupňů vystupoval v řízení za Českou republiku někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Soudy se měly za této situace postupem podle ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. pokusit o odstranění tohoto nedostatku podmínek řízení a v případě, kdyby se jim to přes k tomu učiněná vhodná opatření nepodařilo, řízení zastavit. Protože uvedeným způsobem nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu