ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.635.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 635/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce R., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. S., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 113/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, č.j. 12 Co 168/2004-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, č.j. 12 Co 168/2004-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 31.3.2000 s právními účinky vkladu ke dni 20.4.2000, kterou R. S. daroval žalované ve výroku napadeného rozsudku blíže označené nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí
pro katastrální území P., obec a okres O., u Katastrálního úřadu
pro O. kraj, katastrální pracoviště O., je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedená smlouva zkracuje jeho možnost vymáhat
po manželovi žalované R. S. pohledávky, které má vůči němu z obchodního styku ve výši 2.485.986,10 Kč. Tyto pohledávky v rozsahu 1.155.563,50 Kč dlužník písemně dne 28.6.2000 uznal a zavázal se dluh splácet v měsíčních splátkách. Tento závazek však splnil jen v rozsahu 273.377,40 Kč. V rozsahu částky 592.045,90 Kč byl vydán pravomocný platební rozkaz Krajským soudem v Ostravě
ze dne 4.11.2002, č.j. 1 Ro 525/2002-19, a zároveň byly u uvedeného soudu podány další žaloby o zaplacení pohledávek vůči dlužníkovi.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, č.j.
26 C 113/2003-67, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované. Vycházel ze závěru, že v řízení byla prokázána existence aktivní věcné legitimace žalobce, jakož i pasivní věcná legitimace žalované. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že darování nemovitostí žalované bylo právním úkonem, kterým byl žalobce jako věřitel objektivně zkrácen, že svou pohledávku nemohl uspokojit z jiného majetku dlužníka a že předmětná darovací smlouva byla učiněna v posledních třech letech před podáním žaloby mezi osobami blízkými ve smyslu §116 obč. zák.
Z výpovědi žalované a ze svědeckých výpovědí R. S., Ing. P. Z. (který vedl dlužníkovi účetnictví po dobu osmi let do 31.12.2001), A. N. a O. P., okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že „ani při vší pečlivosti o dluzích R. S. v březnu roku 2000 (tedy v době, kdy došlo k odporovanému právnímu úkonu) nevěděla a ani vědět nenamohla, neboť v té době a nejméně ještě pod dobu následujícího roku rodina žalované finančně nestrádala, právě naopak jezdila společně s dcerou na zahraniční dovolené, v rodině byly dva automobily a sám svědek R. S. se rád chlubil svou finanční situací …, že samotným právním úkonem, tedy darovací smlouvou ze dne 31.3.2000, došlo prakticky jen k uvedení faktického a právního stavu do souladu, neboť v nebytových prostorách, jež jsou předmětem této darovací smlouvy, již od roku 1997 výlučně podnikala a dosud podniká žalovaná“. Z uvedených závěrů soud prvního stupně dovodil, že „bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná jako osoba blízká ani při náležité pečlivosti nemohla poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele“ a uzavřel, že „nebyly naplněny zákonné předpoklady pro uplatnění institutu odporovatelnosti (§42a občanského zákoníku)“. S ohledem na tuto skutečnost žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č.j. 12 Co 168/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že předmětná darovací smlouva ze dne 31.3.200 je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.), a současně v zákonné lhůtě uložil žalované zaplatit k rukám zástupkyně žalobce na nákladech řízení, před soudem prvého stupně, částku 7.800,- Kč (výrok II.), a na nákladech odvolacího řízení částku 7.350,- Kč (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma té části, z níž soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nemohla rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele
i při náležité pečlivosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neprokázala. K odůvodnění uvedl, že rozhodující pro úspěšnou obranu žalované dlužníkovi blízké osoby je, zda unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Při posuzování této otázky odvolací soud dovodil, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Dle odvolacího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že v době darování, v době předchozí i v době následující, žila žalovaná se svým manželem
ve společné domácnosti, přičemž sama vykonávala podnikatelskou činnost. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 22 C 9/2000, konkrétně z protokolu o jednání
ze dne 20.3.2000 na č.l. 25 vyplývá, že R. S. již dne 20.3.2000 uznal zčásti dluh vůči žalobci, když uvedl že od července 1998 nastaly na jeho straně problémy s finanční situací, kdy se dostal do platební neschopnosti. Z uvedeného je zřejmé, že v době darovací smlouvy, tedy 31.3.2000, manžel žalované sám přiznával, že od roku 1998 je v platební neschopnosti. Lze tedy důvodně předpokládat, že žalovaná jako manželka R. S., žijící s ním ve společné domácnosti, musela být s touto situací obeznámena. Podstatný je fakt, že žalovaná pouze pasivně akceptovala důvod pro darování, přičemž sama uvedla, že neměla potřebu činit žádné kroky k poznání úmyslu svého manžela zkrátit věřitele. Takovéto chování však v žádném případě nepostačuje. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná rozhodně nevynaložila veškeré úsilí, které lze ze zákona požadovat, aby se o úmyslu dlužníka dozvěděla. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud proto shledal, že žalovaná nemohla být v řízení úspěšná, neboť „neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že v době uzavření darovací smlouvy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zjevně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Především namítá, že závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalovanou, že nemohla rozpoznat manželův úmysl zkrátit věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, „nemůže obstát s ohledem na důkazy, které byly v tomto řízení provedeny“. Žalovaná zejména odkazuje na svědeckou výpovědˇ účetního dlužníka, z níž jednoznačně vyplývá, že byla aktivní, pokud se týká zjišťování jeho dluhů, že se účetního opakovaně dotazovala
na stav podnikání svého manžela, že účetním byla opakovaně ubezpečována, že „situace je víc než dobrá, že závěry účetních operací vycházejí na výrazný daňový základ“. Dále žalovaná namítá, že odvolací soud v rozporu s občanským soudním řádem v systému neúplném doplňoval dokazování čtením výpovědi manžela žalované ze spisu (zřejmě míní shora zmíněný spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 22 C 9/2000). Z výše uvedených námitek je zřejmé, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že žalovaná v řízení neprokázala vynaložení náležité pečlivosti, takže podmínky pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu jsou ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. splněny. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit
od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí účastníků řízení a svědků - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí č. 64/1966 uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu
o jednání odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2004, při němž nebyl žádný důkaz proveden, odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval.
Na základě shora uvedeného dovolací soud učinil závěr, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž ve smyslu ustanovení
§242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovolací soud proto shledal dovolání žalované důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2, 3 o.s.ř.).
Odvolací soud bude v dalším řízení jednat ve smyslu závěrů dovolacího soudu
(§226 odst. 1, §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu